Full Moon 10: Kult Björk – Homogenic

Jak jsme se z Islandu dostali do Japonska a co je na gejšách bojovného? Bojovnice v mezích prostituce?! Já jen vím, že harakiri je správně seppuku a chutná mi senča, ale tohle nějak nehraje. Líbil se mi obrázek v časopise, šla jsem za Alexandrem McQueenem a ten mi ušil kimono. Na krk mi dal africké kruhy a na nehty gumové drápky. Říkejme tomu konceptuální umění, které vyjadřuje pocity silné ženy budoucnosti. A ne, Björk nemá japonské kořeny. Vidím Lindu Rybovou, jak si podle obalu alba u zrcadla tvaruje rty a oči obtahuje černou linkou. Tenhle hluboký motiv jednoho televizního filmu ukazuje, že kromě toho, že si občas pamatuju dost nepodstatné věci, bylo Homogenic v roce 2003 pořád aktuální.

Když odhlédnu od celkem hloupé a komerčně exploatační fotky, chápu, kam zpěvačka tematicky mířila. Homogenic je válka. Bez ohledu na příběhy, které písničky vypráví, celé album táhne nevýslovná síla. Je plné vzteku a napětí, odhodlání bojovat, které měla fotka vyjadřovat. Zpěvačka si jde pro svou kořist. Jakmile se její hlas vynoří ze šumu v úvodní Hunter, stojí tu malá a zranitelná, a přitom cení zuby a natahuje drápy. Je tahle písnička o tom, jestli budeme věrní jako labutě či přelétaví jako vrabci? Ti bez fantazie si najdou výklad. Pro mě za mě může být Björk třeba královna matka nebo kudlanka. Já vidím hustý les, kterým se prodírá, zúžené a ostré vidění, které lov provází. Když víte, co chcete, můžete sice měřit metr šedesát, ale máte sílu jako pár volů.

Hned druhá skladba je slavná Jóga, která kupodivu neodkazuje na nic osvíceného, Jóga je jméno zpěvaččiny nejlepší kamarádky. Björk chtěla složit alternativní islandskou hymnu a podařilo se. Než tam začali jezdit všichni, než se tam začali všichni stěhovat, Island byl Björk a Jóga reklama na Island. Písnička je krásný kýč, který letí nad ostrovem, s neustále gradujícím a zároveň do sebe se zavírajícím motivem ve smyčcích. Můžete nechat vybuchovat sopky na ostrově nebo nechat bouchat nálože v sobě a svézt se přitom s houslemi jako na horské dráze. Nebo si představit volný pád z kopce, když se auto na vrcholku na vteřinu zastaví a žaludek ještě zůstane nahoře, ale po stranách silnice už zmizel les a ubíhá pole, za kterým se za zatáčkou otevře volná krajina. Jóga vám dává křídla.

Bachelorette je oproti tomu doutnající země. Nechápu, jak mohla být původně psaná pro romantický film Svůdná krása, to je jako kdyby Rammstein dělali soundtrack pro Život je krásný. Vyznání lásky jako hořící napalm. Bachelorette má v sobě všechno šílenství a intenzitu citu, sílu napřenou někam do prázdna, na nikoho konkrétního: miluju tě tak, že bych ti nejradši stehny zlomila krček. Vyznání, kterým můžete v osmnácti děsit poplašené kolouchy. Ale je krása se v tom válet. V surové a nekontrolované energii, do které člověk může skočit a nechat se jí pohltit. Nejsilnější čtveřici skladeb uzavírá All Is Full of Love. Téměř náboženské poselství přináší naději a bolest zároveň. Akceptovat lásku v té formě, ve které smíme. Může nás unášet, můžeme do ní opřít všechnu svou sílu, ale nebude nám to k ničemu, když druhá strana nezapne přijímač. Lepší hledat jinde, svět není jen o tom, co chceme my. Björk nemohla lépe skončit, když si předtím projde všemi vlnami emocí, rozčarováním nad nespravedlností světa a nad bezmocí, kterou s sebou nese zklamání.

Neutralizuje 5 Years, kde nadává - prý Trickymu - na osmibitové samohrajce za plané sliby a zahlazuje i Immature, kde naopak vynadá sama sobě: "How could I be so immature/ to think he could replace/ the missing elements in me?/ How extremely lazy of me!" V překladu: Já jsem taková kráva.

Většinu času se ale zpěvačka bere velmi vážně. A vtip se snadno schová, když ho zazpíváte dostatečně nesrozumitelně: "Thought I could organise freedom/ How Scandinavian of me." Až na Alarm Call ale není Homogenic moc prča. Kromě slavných čtyř je na albu jedna písnička, kterou jsem docenila až později: Unravel. Na rozdíl od těch velkých, kde se haleká na fjordy anebo řve z přetlaku, tohle je malé, křehké klubíčko. Celou dobu je nám zpěvačka neuvěřitelně blízko, i když se zrovna někde vznáší a kolem ní šumí moře dřev střídající se s pípáním elektroniky. Tady je ale úplně potichu a její hlas je vůbec nejosobnější, měkce a hladce nás konejší. Připomíná Vespertine, album, které následovalo a které mělo být šeptané do ouška. Kromě toho ukazuje druhý konec pěveckého rozsahu autorky: jako okrajový tón, který se často zpívá hůř než forte.

Teplé dřevěné smyčce v oktetu, studená vrnivá elektronika, která je obaluje. Album, které je nesmírně intimní, a přitom vytváří široké krajiny a volné prostory, ve kterých se nadechnou všichni. Pro spoustu lidí ztělesňuje Björk právě tohle album, přesně na pomezí, kdy začínala být slavná. "Björk, tu jsem poslouchala, ale dřív, teď už vlastně nevím, co dělá…" Přesunula se k velkým projektům. Je matka příroda, stejně skvělá jako předtím, ale je těžší se ztotožnit s tektonickou deskou než se vztekajícím se skřítkem. Björk se postupně transformovala ve velké umělecké dílo a svým všeobjímajícím charakterem mě teď její desky předem odrazují, připadám si vedle nich úplně malinká. Björk se mi vzdálila, ale je prostě možné, že mi potrvá ji dohonit a to, co dělá teď, docením až časem. Stejně jako druhou vídeňskou školu.