Hm... - neomezeně náruživí

Zkusil jsem začít rozhovor tradičně a mírně servilně: „Jste jedna z nejmuzikálnějších kapel u nás (napadá mě taky Jablkoň), jen prostý výčet nástrojů, které jste schopni obsluhovat a se kterými pravidelně pracujete, je obdivuhodný.“ Skupina se na vějičku nechytla, což bylo dobré znamení, a tak jsme šli dále. O nové desce, dobrých lovech, čtení na dobrou noc a české poezii, ale taky o Tata bojs a vulgárních textech. Věděli jste, že Hm... jsou na scéně už devatenáct let? Jářku, tak mladí a tak zralí. (Ehm.) Marek Doubrava a Viktor Ekrt, za kapelu.

Jak vypadá tvorba kapely, která je schopná napsat jednoduchou komorní písničku o jednom hlase, i rafinovanou skladbu s několika melodickými přechody a vícehlasy? Kapela jako organismus?
Marek: Naše tvorba je rozmáchlá, protože nás baví ničím se neomezovat a protože skoro každá píseň prochází takzvanou Hmmizací. Vypadá to následovně: autor přijde s písní a zahraje ji nebo pustí demáč na zkoušce a všichni postupně vnáší své nápady. Brousíme kolem nástrojů, snažíme se vymyslet nejlepší kombinaci a pak většinou nastane situace, kdy si řekneme: tak tohle už je opravdu trochu moc, a v tu chvíli to vlastně začíná být zajímavé.

Viktor: Vznik písně u nás začíná od textu, básničky... A protože vybírané básně jsou velmi rozmanité, nezbývá, než k nim i rozmanitě přistupovat. Myslím, že už na počátku, při prvním nápadu, ideový tvůrce tuší, jestli chce píseň prostou nebo složitou, a nás ostatní zvoleným směrem tlačí při Hmmizaci.

Nevím, jestli u nás někdo pracuje tak důsledně s odkazem českých básníků - co čtou Hm… svým dětem? Klasiku v klasické podobě nebo spíš „narušené“ a „napadané“ texty nebo třeba fantastické (ne)bajky Petra Nikla?
Marek: Čteme všechno možné, ale básně jsou v menšině, moji kluci mají pět a tři a půl roku, čili zlatý věk dětské poezie nás asi ještě čeká…

Viktor: My jsme doma také neomezeně náruživí, zvlášť moje žena děti zásobuje širokým spektrem literatury, ovšem hlavně prózy. Z dětských básní vede Pavel Šrut, bez ohledu na naši hudební tvorbu.

Poslední desku Lovu zdar jste nahrávali ve studiu Ondřeje Ježka, jehož portfolio je značně široké, ale řekl bych, že k vám jde jako kakao k mlíku, stejná hračička - jak hodně si necháváte kecat do výsledné podoby písniček?
Viktor: Máme v Ondřeje velkou důvěru, tvoří mixy písní bez nás. My mu nahrajeme do stop všechny vymyšlené ideje a nástroje, samozřejmě s nějakou finální představou. Ale zpracování necháme zcela na něm a rádi se necháváme překvapit. Ondřej vstupuje aktivně i do nahrávání a je ve chvíli vzniku stejně důležitým členem jako kdokoliv z nás.

Jak dobře jdou k sobě poetismy a vulgarismy, které u vás nemají jen jeden plán a dávají větší smysl než u jiných kapel, narážím třeba na song V myčce, kde se zpívá s až téměř religiózním nádechem: Tak hluboko jsem, ve svých sračkách ponořen…?
Viktor: V kapele máme velkou radost jak z vulgarismů, tak z poezie. Obě tyto složky lidského vyjadřování jsou nám milé a při jejich „použití“ cítíme radost. U vulgarismů ovšem zasahuje vnitřní kázeň a výchova. Máme vymyšlenu řadu pěkně vulgárních písní, na veřejnost se ale nikdy nedostanou... prosákne jen občas sem tam vulgární slovo, jako se to stalo v písni V myčce.

Když jsi Marku opouštěl Tata bojs, cítil jsi nějaký despekt nebo nedůvěru k takovému kroku? Vrací se ti někdy nechápavé pohledy, když Tatáči jsou „velká kapela“ a Hm… přeci jen „menšinová“ záležitost?
Marek: Dodnes se mě na to občas někdo zeptá, už když jsem Tatáče opouštěl, cítil jsem, že to bude pro většinu nepochopitelný krok. Já jsem měl tehdy trochu krizi v hudebním myšlení - Hm…, Ježkova konzervatoř a Tatabojs byly tři různé pohledy na hudbu a místo toho, aby se mi v hlavě sjednocovaly, jedno zasekávalo druhé... tak jsem se rozhodl pro tu víc průzkumnickou cestu, protože v Tatáčích to sice fungovalo, ale bylo to pro mě nejméně dobrodružné. Ale jsem rád, že s kluky tu a tam spolupracuju, máme se furt rádi a mám pocit, že bez mého odchodu by se třeba nedostali k současné sestavě, která mě moc baví a která toho podle mě ještě hodně nahraje.

Vidím vás jako kapelu kočujících jarmarečních muzikantů, co s sebou vozí takový ten velký středověký nástěnný komiks, a vypráví mordýřské zkazky, které potkal na cestách. Jak se vidíte vy?
Viktor: Já nás vidím jako pedagogy, radostné otce a zároveň kluky ze střední, ponořené vedle sebe v bublajícím kotlíku. Směs našich figur a vlastních výplodů (přeneseně výkalů) při varu vylučuje terapeutické výpary, které nás uklidňují, upevňují a rozveselují. A část těchto par posíláme máváním rukou i do lidí.

Ze současných básníků pracujete hlavně s texty Pavla Šruta? Nějací zajímaví pěvci ve vašem věku?
Marek: Z žijících básníků jsme zhudebnili Víta Kremličku, Ivana Wernische, Simonu Rackovou a Viktora Špačka, pěvců je spousta, jen máme víc prozkoumané pěvce starší. Nicméně pěvcům současným se rozhodně nebráníme.

Jedna praktická: desky jste vydávali na malém labelu, pak dvě sami, teď jste přešli k Supraphonu - co si od toho slibujete?
Viktor: Chtěli jsme zkusit další možnosti, jak dostat naši tvorbu mezi lidi. Nikdy nám řízené šíření moc nešlo, resp. v oboru propagace a distribuce jsme zůstávali garážovou/domáckou kapelou po celých 19 let existence. U Supraphonu bychom chtěli doplnit tuhletu chybějící návaznost. Jestli velká firma může pomoct naší kapele a dokáže nás posunout nikoliv ke slávě, ale k snadnější a vstřícnější dostupnosti, na to jsme moc zvědaví. Dosud jsme byli kapelou, kterou bylo potřeba aktivně a někdy i složitě vyhledávat.