Holobyt klame názvem

Martina Trchová je nejen písničkářka, zpěvačka, autorka cestopisu z Ladakhu a vůbec cestovatelka, kytaristka, organizátorka a já nevím co ještě všechno, ale i úspěšná výtvarnice. Dokonce tak úspěšná, že je v podstatě nemožné ji uspořádat výstavu, protože její obrazy se prodávají tak rychle, že jich prostě na větší výstavu nikdy nemá dost pohromadě. Takže pokud čekáte, že se album s názvem Holobyt ukrývá ve skromném obalu, velmi se pletete. Trchová si vyhrála a tak vzniklo nádherně vypravené CD, kde má každá píseň svou vlastní koláž.

I na této desce prokazuje Martina svou nevšední schopnost napsat zpěvné až hitové písně, které nejsou překomplikované, a přitom jsou chytré. Písně křehké a zároveň silné, zůstanou vám v hlavě, ale pozor – nejsou vlezlé. Kdyby byla tuzemská rádia co k čemu, byla by z této pražské písničkářky česká Alanis Morissette. V hudebně normální zemi by tedy Martina Trchová patřila spíš do popu (to není sprosté slovo) než do alternativy.

Kolekce písní na albu Holobyt je velmi silná. Souvisí to i s tím, že Trchová vydává desky v podobných intervalech, v jakých komunisti plánovali ekonomiku, navíc ta poslední pětiletka po albu Takhle ve mně vyjou vlci se protáhla dokonce na let šest. To není dobré pro natěšené fanoušky, ale je to skvělé pro desku, jelikož za tak dlouhou dobu už se jedná v podstatě o bestofku onoho období.

Martina Trchová není povahou rebel. Neřeší rozpory s Bohem, politiku, nepíše protestsongy, její svět jsou barvy, je to malířka. Ale v těch vybroušených a působivých textech pod povrchem probublává napětí a strach inteligentní a velmi talentované ženy, která si musí každý kousek štěstí vybojovat. Prolínají se i zážitky z cest a děsy nemocí (Tělo), ale nakonec stejně "největší vrah je tvůj vlastní strach". Písně jsou to sevřené, dotažené a velmi "hitové". A hlavně - Trchová je skvělá zpěvačka. Tohle doceňují posluchači občasných koncertů složených z písní Zuzany Navarové, které hrává společně s Adamem Kubátem, a tuhle kvalitu se daří na Holobytu "prodat". Kapela tu neexhibuje a slouží písničkám, což je velmi patrné v skvělých pomalejších kusech jako jsou Vidličky a nože nebo Mravenci, za pozornost stojí výběr hostů - Bharata Rajnošek i Mário Bihári dodávají písním další barvy.

Holobyt je výjimečná deska v kontextu aktuální české muziky, Martina Trchová konečně ukázala, co všechno v ní je, že je skvělá autorka, interpretka, i hotová osobnost, která desku umí dotáhnout do konce, včetně obalu. Navíc je album přístupné všem, kteří mají rádi chytré a hezké písně. Přejme tedy Holobytu, ať je doma ve squatech i prvorepublikových vilách na luxusních předměstích. Tam všude se tyhle krásné písně v jazz/folk/popových kabátcích bezesporu hodí.