Anna Mašátová | Články / Reporty | 04.07.2014
Kdo si přišel do O2 areny zavzpomínat na mládí a zapět známé Dylanovky jako na jeho minulém koncertě před čtyřmi lety, měl smůlu. Robert Allen Zimmerman ve svých třiasedmdesáti rozhodně netrpí nostalgií, hitovek zaznělo pokromnu a když už, tak v téměř nerozpoznatelných verzích. Dylanofilové si bezesporu užili, ostatní byli možná zaskočeni.
Začínalo se neobvykle na vteřinu přesně, s úderem osmé zazněly první tóny patnáct let staré Things Have Changed, použité ve filmové komedii Skvělí chlapi. Kdo neseděl přímo před pódiem na ploše, mohl se cítit ztracen v prostoru. Obří aréna nebyla nikterak zaplněna, nepříliš velké pódium se tak mnohým ztrácelo kdesi v dálce, o maličké postavě tu stojící, jindy sedící u klavíru nemluvě. Mnozí proto dali přednost seběhnutí na plochu a postávání, kde se v jinak na sezení uzpůsobeném prostoru dalo. To prošlo jen v první půlce koncertu, po pauze ochranka všechny vykázala do patřičných mezí a navalit se přímo pod pódium povolili hoši v oblecích až v závěru.
Nebudeme si nic namlouvat, věk už je na Dylanově hlase znát. Do publika slova neprohodil, na což jsou jeho přívrženci zvyklí. Dylan střídal zpěv, harmoniku a křídlo, sekundovala mu výborná pětičlenná country kapela za zády, kde měla mnohdy hlavní slovo mňoukavá pedal steel kytara. Spontánní potlesk sklidily Working Man Blues 2 i Scarlet Town, snad dokonce větší notoricky známé přídavky All Along the Watchtower a Blowin' in the Wind, které by ovšem v klavírní úpravě nikdo nepoznal. Dvě hodiny, devatenáct písní a jedna legenda, která přilákala i na začátku prázdnin a bez větší reklamy na šest tisíc lidí.
Jedenáct Grammy, Pullitzer, Oscar. Dylan si může světově proslulými cenami tapetovat, přesto neustrnul. Prozatím poslední album Tempest vyšlo před dvěma lety, šestatřicátá deska je na spadnutí. Zatím Mr. Zimmerman poodhalil Sinatrův cover Full Moon & Empty Arms, jak to ale bude celé vypadat a znít se dozvíme na podzim. Před takovou pracovitostí - klobouk dolů.
Bob Dylan (usa)
2. 7. 2014, O2 arena, Praha
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.