Zuza Kolouchová | Články / Reporty | 29.11.2012
Ačkoliv jsem vždycky věděla, že hudba dokáže umocňovat pocity, nikdy jsem nevěřila, že by vás mohla i zničit. Koncert Swans byl živnou půdou pro všechny běsy, které držíte hluboko v sobě a snažíte se je když ne rovnou zabít, tak aspoň co nejvíce oslabit. Po téměř třech hodinách labutího šílenství by moje běsy zastrašily i godzillu.
Ale hezky od začátku. Že si pohrávat se Swans je vždycky tak trochu o hubu, jsem věděla už od nedávného koncertu v Akropoli. Je přirozeností člověka, že u nových věcí ho zaujme vždy ta nejvýraznější složka. Proto jsem na prvním koncertě ani tak nevnímala psychedelické nuance jako spíše to, že ty nuance byly sakra nahlas. Připomíná mi to jeden z kreslených vtipů, kde v klidu stojí dva fanoušci hardcore/metalu a jeden říká: „Poslední dobou hrají poněkud jemněji“ a za nimi stojí „normální“ lidé a z uší jim tryská krev. Asi tak nějak. Akorát že na Swans normální lidi nechodí. Buď víte, co vás čeká, a koupíte si špunty do uší, nebo víte, co vás čeká, a špunty do uší si sadomasochisticky nedáte. Neúprosný hluk a masturbující Michael Gira, který řve něco o Ježíšovi, to byly nejsilnější dojmy, které jsem po svém prvním koncertu Swans měla. Matně si pamatuji, že jsem si říkala, že mi to už stačilo a že až takový intelektuální úchyl nejsem.
Takže když se ke mně dostalo jejich nové album The Seer, byla jsem poněkud skeptická. Ale Ondřej Šturma ze Scrape Sound mi řekl, že je to neskutečná pecka a že je to zase naprosto jiné, než co jsem kdy od nich slyšela, zkraťme to, nechala jsem se ukecat a desku si pustila. Chyba byla, že jsem si ji pustila po ránu k snídani, což nikomu nedoporučuju, pokud nechcete prožít den v temných myšlenkách na sebevraždu. In the mind/ of no one/ forming sun/ forming love/ break the chain/ hide within/ innocence/ not innocent/ in no sense/ eat the beast/ keep him in/ take the blame/ speak the name/ LUNACY… přiznejme si, že to moc nepasuje k šálku výborné kávy a zdravé snídani zalité zářivým slunečním světlem. Každopádně fakt, že doma si hudbu Swans můžete pustit, jak nahlas chcete, sice kazí záměr kapely, ale zas máte šanci dostat se do jiných úrovní jejich hudby.
A proto jsem v Lucerně šla ze všeho nejdříve na bar a řekla: „Jedno pivo a špunty do uší.“ Možná, že člověk přichází o ten pravý požitek, já jsem se ovšem rozhodla, že si koncert užiju spíš v bolesti psychické než fyzické. To jsem ale netušila, do čeho jdu, dnes bych asi raději nadávala na bolest uší. Ty se totiž na rozdíl od duše uzdravit dají.
„To be lost, to be found in the sound,“ zazpíval hned v první písni Michael Gira a nastínil tak podobu večera. Opravdu se vám stane velmi lehce, že se v hudbě Swans ztratíte. Zavřete oči, cítíte, jak se vše kolem vás chvěje a jak sál plní nezvyklá energie. Ze své pozice na stole jsem měla nádherný výhled na celý prostor a mohla tak pozorovat, jak po pár tónech nabývá koncert podoby nějakého veřejného rituálu, kdy se do tranzu nedostáváte pomocí přírodní drogy, ale díky úderům Thora Harrise do obřích gongů a bicím Phila Pulea. Ti udávali rytmus, do kterého se agresivně přidávali Gira, Westberg a Pravdica se svými kytarovými démony.
Že to, co předvádějí Swans, jsou spíš jakési performance než klasické koncerty, je už jasné. Přechody mezi jednotlivými písněmi byly často nejasné, když už jste si mysleli, že je konec, vyskočil Gira ještě jednou a udeřil do strun a pak ještě a ještě a ještě a vaše nervy byly natahovány na skřipec. V jednu chvíli jsem se přistihla při myšlence, že to třeba neskončí nikdy, takový soukromý očistec, kdy jste zavření a nemůžete utéct před sebou samým. Je vám špatně a třesete se, ale zároveň nejste schopní odejít, lapeni hudbou.
Přiznám se bez mučení, že až do konce jsem to nezvládla. Po dvou hodinách jsem seskočila ze stolu, vytáhla špunty a vymotala se ven na vzduch do normálního světa. Nebyla jsem sama, kdo odcházel, i když nás nebylo moc. Záviděla jsem lidem, kteří mohli zůstat, asi to byli psychicky vyrovnanější jedinci. Klobouk dolů. Koncert Swans je pro mě důkazem, že se můžete snadno zbláznit i z hudby. A když ne přímo zbláznit, tak alespoň postoupíte o pěkný kus k hraně propasti. Na druhou stranu – o tom by ta muzika měla být, ne?
Swans (usa)
27. 11. 2012, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Kryštof Havlice
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.