Jsme takzvaně spoko (Snoww Crystal & co.)

Máte rádi Brno? Já ne. Na mě je moc nablýskané a hip. Ale co bych neudělala pro nejlepší kapelu loňského Chee Chaaku, žeano. Říkám tomu výlety střední délky, cesty za koncerty na jihu nebo na Hané, co klidně podniknete i ve všední den. Pozor, můj trademark, podobně jako (stará dobrá) alkosnídaně.

V Bajkazylu zjevně nebylo moc místních, neustále jsem potkávala (staré dobré) známé tváře z toho svého roztomile dekadentního regionu, které byly tehdy ze Snoww Crystal v koupelnách stejně unešené jako já. I přes zpoždění vlaku (i tak na ČD nedám dopustit) jsem dorazila překvapivě načas a poprvé (!) viděla At bona fide. Říkají, že už hrají spíš punk než shoegaze, ale nenene, takhle jednoduše to nejde, protože tohle byl ten nejvíc shoegazey shoegaze, co kdy Brno zažilo. Muflon je hit a Peťa Ondráček legenda scény, tak se mi to konečně potvrdilo naživo. Loučka by řekla láska, pičo, já řeknu jen láska. Ala ta energie byla šílená, tohle ostatně není žádná ucajdaná cukrová vata z Rakovníka.

Pacino, co je kdysi v Planu B (rip) někdo překřtil na Prcino, to je poklad z nejufetovanějšího města v republice (data ráda dodám). Každopádně – párkrát už jsme se viděli, každý na druhé straně (více či méně imaginárního) pódia, oči upřené do očí, případně do země. Psí srdce. Trošku jsme přitvrdili, o orlovských Sonic Youth už se nebudeme bavit ani ve vtipu, ale koho to zajímá? Kdyby nebyli Pacino, nebylo by nic. Miluju nicneříkající banální tvrzení, i když jsem jinak hashtag intelektuálka.

Pak padlo několik matéček, ostravští spoluuživatelé zkušebny na Šrámkovi se začali válet všude, kde se válet dalo, a Rakušané u vedlejšího stolu seděli jako zařezaní. Co se tedy jako bude dít? No jasně, Colored Moth hrají před nimi, přestože očekávání byla jiná. Fragmenting Tensions je nejlepší posthardcore deska minulého roku, ačkoli tady bychom se o škatulky mohli dlouho přít. Z toho, co vás při poslechu desky nutilo trhat si vlasy, naživo vlasy samy padaly. Set Colored Moth byl intenzivní a silný. Christoph a Sandor do toho dali všechno, občas se i nedopatřením skutáleli na zem, a věřím, že Nils by to měl stejně, kdyby zrovna nechodil o berlích. Občasné postrockové pasáže i noisové (veganské) řeznictví to všechno povyšovaly až k hranici dokonalosti. Pokud se s Colored Moth někde potkáte, pobavte se s nimi o německé politice. Gott sei Dank za podobné kapely.

A pak konečně rakouská srdcovka Snoww Crystal, všichni jsme se tetelili blahem, zamilovaně na ně koukali, všichni do jednoho. Kdyby neměli skloněné hlavy nebo zavřené oči, museli by se cítit trapně. Vztahy na dálku fungují jen tehdy, když si se navzájem obě strany připomínají. Proto Brno. Při skladbách ze sedmipalce jsme se už všichni červenali. Zpěvačka, co vypadá smutně, ale ve skutečnosti je jen ve stavu hlubokého soustředění, a padesátník, co taky vypadá smutně, ale ve skutečnosti je jen ve stavu hlubokého soustředění, po půlroce v hlavní roli. Jen to bylo ještě mnohem osobnější, kontaktnější, víc z kůže na kůži. Nebojme se toho.

Dokud scéna dojíždí na koncerty, dělá si tyhlety výlety střední délky, je to v pořádku. Nic není ztraceno, auta vjíždějí do lodí, není slyšet nádobí, jsme takzvaně spoko. To vůbec není samozřejmostí.