Články / Reporty

Let the motherfucking kids dancing

Let the motherfucking kids dancing

apx | Články / Reporty | 02.11.2012

Taky hned na všechno skočím. Tisková zpráva k pražskému koncertu Sunshine slibovala jakýsi "návrat ke kořenům" a i když se oficiální vizuály tvářily jako standardní show v rámci Karmageddon Tour, získala jsem dojem, že tam musím jít a že s sebou musím vzít i lidi, se kterými jsem se na koncertě Sunshine v Roxy v březnu 2005 seznámila. Hey I know your name! Historie mé afinity k Sunshine je bohužel mnohem propletenější a má několik momentů/období, ke kterým bych se vzhledem k síle studu nerada vracela ("VOOODKAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!! NOOOOOOOOOOOOOW!!!"); pro pochopení tónu a vyznění reportu postačí, že jsem Sunshine až do vydání Moonshower & Razorblades, včetně, měla na žebříčku opravdu vysoko. V roce 2005 jsem je viděla, na různých festivalových a klubových pódiích, náhodou i cíleně, v Česku i na řadě míst jinde v Evropě, 13× (sic).

V Akropoli je natřískáno. Fronta tam, fronta támhle, fronta na záchod a fronta na půl deci portského za pade na baru. Očekávala jsem přehlídku trendy oblečků, polaroidových legín a plátěných tašek, ale asi jsem se ještě vzpamatovávala z šoku z jednotně bizarního outfitu davu na Serje Tankiana minulý týden v Lucerně. Nedá se ovšem nepostřehnout, jak naše trio nevkusně potetovaných a nezúčastněně vyhlížejících třicátníků (nejvtipnější z nás má dokonce tričko At the Drive-In) rapidně zvedá věkový průměr osazenstva foyer.

V létě 2009 jsem šla, spíš legrační náhodou než z upřímného zájmu, na křest alba MGKK Telepathy do Roxy a na bloček jsem pak v nehezkém afektu napsala příspěvek nazvaný Keep the motherfucking fucking WHAT!?, což byla parafráze na tehdejší motto Keep the motherfucking kids dancing. Aspoň jsem měla dost soudnosti, abych to v podobném duchu nepublikovala veřejně, resp. oficiálně v Lidových novinách, ale stejně je mi moje nesmiřitelnost po letech k smíchu. Chuck Ragan zrovna začal hrát country, koncertem roku pro mě byli Saint Vitus na Roadburnu a nejvíc jsem tehdy poslouchala Shellac a Morrisseyho - stanete se fašistou dřív, než řeknete borůvkovej koláč.

Entrée je stylové. Z mlhy a dramatického světla reflektorů přichází na pódium v kulise výrazného vizuálu čtveřice hudebníků. Jejich siluety jsou dost podobné těm z roku 2005, přibylo možná jen pár vrásek - a baskytaristu Michala aka Amáka, t. č. v publiku resp. na baru Akropole, nahradil Pavel aka Tuzex Christ. Po hudební stránce je, odvážím se říct, úplně šumák, kdo hraje v Sunshine na basu, snad jen Amák se u toho uměl správně hýbat. Ale Tuzex je zase mladší. 1:1. Karel zahřímá pozdrav - už se nikdy nezbavím dojmu, že správně to má být anglicky - a Sunshine příjemně zhurta a příkladně sebevědomě vykopnou písničkou, kterou neznám. Pochopitelně jsem v klubu jediná (jedna ze tří), ale kupodivu pořád nemám pocit, že bych si spletla dveře.

Sunshine u mě vždycky platili za jednu z nejlepších koncertních kapel. Byla v tom energie a dynamika a vztek a alkohol a sex. Nemusím sledovat frontmana v uválené košili a pohodlných šortkách, abych uvěřila, že je to upřímné, a nepotřebuju češtinu, abych si texty mohla vykládat po svém. (Přestože jsem dodneška přesvědčená, že ve skladbě What You've Got Karel slovem "priceless" myslí ve skutečnosti "worthless".) A energie Sunshine zůstala. Kay už neleze na každý bar a stožár a pokud vím, odposlech otočil na výšku jen jednou, ale serióznost, kterou bych při absenci akrobatických kousků očekávala, je nahrazena jakousi hiphopovou/graffiti/witchcraft šik stylizací, což odpovídá i některým pasážím v aktuálních skladbách a vizuálům obecně. Asi s tím nemám problém jako v roce 2009.

Upřímně, déle než polovinu koncertu se nechytám. Poslední tři desky jsem slyšela jen párkrát a nedůsledně, poznávám některé refrény, výrazné hity, které nejsem s to správně pojmenovat, vidím nadšené reakce, ale všechno mi splývá. Zvuk kytary a barva vokálu byly vždycky poznávacím znamením, v Akropoli jsou příčinou zaměnitelnosti a pocitu, že motivy většiny skladeb už jsou jen kopie kopie z kopie. Tempo ale nepolevuje a nemalý kotel je u vytržení. Funguje to dokonale, tam, kde to fungovat má. K (ne)avizovaným návratům, když pominu tracky z desky Dreamer, které nepovažuju za návrat, natož ke kořenům, nakonec přece došlo, jen by k nim došlo asi i bez zmínky v tiskové zprávě: Victoria's Secret Blackmail, What You've Got ("Life is priceless/ on that we're clear"), hitovka Victimisanothernameforlover a Lower than Low, kterou nevím, jestli hráli, nebo se mi v její melodii jen neprojektují staré vzpomínky. A - v té chvíli už překvapivě - také stařičkou Velvet Suicide, zahranou s grácií a sympatickou skromností.

Z ochozu klubu sleduju samu sebe v druhé nebo třetí řadě. Tmavovláska s obrovským výstřihem neúnavně opisuje pěstí každý riff a v hlubokých záklonech zpívá všechny ty zásadní tečky na koncích řádků. Má tam kamarády, do kterých strká a nechává se shrhávat do kotle a do konce večera bude mít slepené řasy a rozmazané oční stíny a bude jí to jedno, protože tohle za to prostě stálo. Najednou jsem nedokázala pochopit, proč a koho bych měla přesvědčovat o opaku.

Věřte mi, že z neschopnosti napsat "normální report z koncertu Sunshine" není nikdo víc nešťastný než já. Ani mi nestojí za to najít někde na internetu playlist. Necítím se stará ani nijak zvlášť chytrá, nebyl to žádný mystický ani v pravém slova smyslu nostalgický zážitek, byl to jen super koncert kapely, kterou jsem kdysi, před sedmi lety, už někde viděla. A jde jim to pořád skvěle.

Info

Sunshine
30. 10. 2012 Palác Akropolis, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace