Jakub Šíma | Články / Reporty | 05.03.2013
V neděli se v Lucerna Music Baru představil Kid Koala. Kanaďan s filipínskými kořeny a dětskou tváří. Člen projektu Deltron 3030, vynikající turntablista, producent, autor grafických románů a především bavič. A s poslední rolí přijel i do Prahy.
Kid Koala nepřijel odehrát koncert, ale předvést vystoupení. Show v nejryzejším smyslu, jejímž poselstvím je skvělá zábava. Pohled na pódium poseté dekoracemi nenechal nikoho na pochybách, že Vinyl Vaudeville Show bude něčím nezvyklým. Dojem vydržel prvních pár vteřin, pak už se do mysli vkrádala slova jako jedinečný, spektakulární a neopakovatelný. Koncept vystoupení obsahoval předehru v podání Adiry Amram. Její osmdesátkový hudební kabaret obnášel divoké taneční kreace, šíření americké kultury v podobě hry na hamburgerové kazoo i odvážný crowdsurfing. Na pódiu Adiru doplňovaly dvě tanečnice a nezbytné, vzduchem poletující flitry. Kabaretní vystoupení bavilo samo o sobě, naladilo a jasně nasměrovalo očekávání obecenstva.
Zrak přirozeně přitahovalo Koalovo hudební instrumentárium v sestavě dva samplery, klávesy a především gramofon. Jakmile hlavní protagonista vplul mezi své hračky, setřel rozdíl mezi pojmy hrát a hrát si. Hrát si jako dítě a hrát s někým či pro někoho se stalo jedním. Koala působil jako spokojené dítě. Předváděl technickou vyspělost při scratchování a jugglování, což korunoval hlubokým hudební cítěním. A s diváky hrál hru o vykouzlení co nejširšího úsměvu. Nezapřel v sobě starou školu. Laptop ani sluchátka k jeho výbavě nepatří, jen analogové hračičky z devadesátek, jejichž mistrovské ovládání neustále dokazoval. Kid Koala není DJ, Kid Koala je gramofonový hudebník. Zvučná jména originálních desek dostávaly v mixu novou dimenzi a pokud by deska měla duši, tak je pro ni Koalovo mixování nirvánou.
Skvělé mixy prokládal věcmi z nového alba hranými na sampler. A když už se zdálo, že se zmenšuje prostor pro překvapení, na pódium vtrhla Adira Amram se svým doprovodem, aby rozptýlila obavy. Secvičené taneční choreografie se prolínaly s dějovými vsuvkami a komunikací s publikem. Koala se i s tanečnicemi často vydával pod pódium, kde rozjížděli soutěž v podlézání a tanečního hada z vystupujících i posluchačů. Tanečnice vždycky na chvilku zmizely, aby se vzápětí vrátily s ještě zábavnější a vtipnější scénkou. K vidění byla hra s maňásky, rozhazování papírových vlaštovek i použití funkčních dekorací v podobě zesilovače a rádiového studia. Vše mělo v programu své místo a vtipně se doplňovalo s hudební produkcí. Při výletech mezi diváky používal Kid Koala přenosný, baterkami napájený sampler, takže nepřestával hrát, ať už byl v jakékoli části klubu. Vrcholem byla soutěž dvou vybraných diváků ve hře na kazoo. A další milion povedených momentů, které jdou slovy jen těžko vyjádřit. To se musí vidět a cítit. Chtělo by se říct: zábava pro celou rodinu. A taky že jo. Dobrá nálada se rozdávala bez infantilnosti, křeče a ani na vteřinu nedovolila sešpulit rty do letargického výrazu. Jedinou možnou reakcí byl neutuchající úsměv.
Kid Koala to dělá jinak. Tak jinak, že nic podobného jsem neviděl, a dokud k nám opět nezavítá, tak ani neuvidím. Jedinečné spojení muzikálnosti, vysoké technické zdatnosti a vtipné performance roztavilo krystalizovanou zábavu a nechalo stéct jako životodárnou vodu mezi diváky. Jednoznačně nejzábavnější hudební zážitek, kterého jsem byl kdy svědkem. A o zábavu jde především.
Kid Koala’s 12-bit Blues Vinyl Vaudeville Show (can)
3. 3. 2013, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Barka Fabiánová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.