Kill-Time na Kafkově zámku (Jaromír 99)

Devátý díl seriálu o vizuální kultuře české hudební scény, tentokrát s Jaromírem Švejdíkem alias Jaromírem 99. O kouzlu černobílé, o Zámku vyřezaném z papíru, o gotické image, o divokosti expresionismu a také o tom, že umění by mělo lidi především spojovat.

Grafický designér Petr Babák v knize Zde jsou psi o promofotkách Priessnitz píše, že to jsou „silné, symbolů plné, většinou ještě manipulované fotografie, typo řezané ze vzorníků gotického střihu.“
Tou dobou jsme byli hodně ovlivněni gotickou hudbou, hledali jsme vlastní výraz a image a temnota Jeseníků se začala objevovat v našich textech, hudbě a vlastně i v oblečení.

K Seanci jsi pak sám nakreslil obal, který se od gotické image odklání…
Seancí jsme se předchozí image chtěli zbavit a svým způsobem jsme začínali znovu. Proto jsem se rozhodl, že obal udělám sám. Dnes se nad tím vizuálem tiše směji, ale na druhou stranu je fakt, že odstartoval moji storyboardovo-komiksovou kariéru.

A teď jsi do komiksové podoby zpětně převedl vinylový obal desky Potichu?...
Objevil se totiž sponzor, co chtěl vinyl Potichu? podpořit, ale k obalu se už nenašly původní negativy. Kluky z Indies napadlo, zda bych to nemohl překreslit. Myslím, že to nakonec dopadlo docela dobře.

Jak velká je tvoje kontrola nad designem obalů Priessnitz, na nichž se sám nepodílíš?
Grafiky a fotografy vybíráme sami a většinou jde o spřízněné duše. Jakmile se pro někoho rozhodneme, už mu do tvorby prakticky nemluvíme, je to otázka důvěry.

Jaký byl další vývoj image kapely?
My jsme image zase tak moc neřešili, to spíš lidi kolem nás. Zpočátku jsme ale měli představu, jak by gotická kapela měla vypadat – proto dlouhé vlasy, černé hadry a kožené bundy. Dnes ale spíš hrajeme v košilích, sakách a džínech, klasika, nic výstředního. Mnohem více sázíme na VJe Clada, který během koncertu svítí scénu tak, že stejně nejsme skoro vidět.

Jak začala vaše spolupráce?
S Cladem jsme potkali u příležitosti Alois Nebel Tour, tuším, že ho přivedl režisér Tomáš Luňák. Už s námi zůstal a spolupracuje na všech projektech, které jsou živé. Tedy na Priessnitz, Umakartu a teď i na čerstvém Kafka Bandu.

Kafka Band jsi rozjel u příležitosti vydání své komiksové adaptace Kafkova Zámku, něco podobného už jsi zažil s The Bombers. Má potenciál k dlouhodobějšímu fungování?
Uvidíme, jak dlouho to vydrží, hráli jsme zatím víc v zahraničí než doma. Máme docela dobré ohlasy, kapelu to baví, navíc zažíváme úžasná dobrodružství, takže zatím pokračujeme vstříc výzvám.

V práci s uměleckým balíčkem, který obsahuje knihu, soundtrack k ní, fungující kapelu i zvolenou image, jste společně s Jaroslavem Rudišem unikát. Proč se, až na pár výjimek, takhle komplexní přístup u nás nevolí častěji?
Něco podobného u nás dělá třeba i Jiří Burian anebo Tata Bojs. Jde o to, že muzikanti se soustředí na muziku a ostatní věci kolem je moc nezajímají. S Járou Rudišem nám bylo vždycky líto, jak je u nás scéna jaksi rozatomizována. Nás baví lidi především spojovat.

Když to obrátíme k tvé verzi Zámku – zdá se, že o Kafkově díle u nás obecně koluje univerzální představa, jak by mělo být jeho dílo výtvarně pojaté. Přemýšlel jsi dlouho o tom, jak Zámek uchopit a vyhnout se stereotypům?
Inspiraci jsem hledal v dřevorytech, ale to je náročná disciplína, takže jsem začal obrazy vyřezávat z papíru. To má svoje zákonitosti, nemůžeš například používat moc detailu a navíc začínáš pracovat vždy na černé ploše, čímž daný obraz doslova doluješ z hluboké tmy. Myslím, že to k Zámku přesně sedí.

V Opavě navíc probíhá výstava tvých obrazů Kill-Time a v katalogu je uvedené, že „východiskem je metoda siluet artu, s tím rozdílem, že tyto ‚kratochvilné‘ papírové vystřihovánky nepracují s tradičními motivy, ale zobrazují často děsivé výjevy“. V čem metoda spočívá?
V mém případě to jsou motivy, které se vynořují někde z nevědomí, ale mají tak silný otisk, že je musím nakreslit, doslova vystřihnout. Siluet art ale není nic nového, vychází z tradičních vystřihovánek.

Originální cover pro druhou studiovku Umakartu Vlci u dveří pro vás spáchali hraví ExLovers. Co všechno obal vyjadřuje?
Primárně nás oslovily fotografie Báry Prášilové a ona nás pak seznámila s Ex. Hned jsme se do nich zamilovali. Vyrostli jsme jako generace na vypalovaných cédečkách, je to o banalitě současné hudby, možná i loučení s fyzickou dobou. Teď už bude všechno jen v mracích.

Máš nějakého oblíbeného výtvarníka v oblasti designu obalů hudebních desek?
Čistá krása jsou výtvarné práce Raymonda Pettibona pro GOO nebo Sonic Youth!

A image konkrétní kapely?
Arcade Fire mě baví od jejich úplného začátku doteď. Hudba, image, klipy – vše je přesně podle mého gusta.

Strašidelný dům z atmosférického obalu poslední desky Saade pochází z Jeseníku?
Jo, je přímo v Jeseníku, chodil jsem do něj do školky a můj syn též, býval to barák místního fabrikanta. Na obalu jsem dělal s moji ženou Johankou, proto ta jemná práce.

Ovlivnila tě práce na filmových storyboardech při té komiksové?
Určitě ano, i když komiks je podle mě je o něčem jiném. Je to práce s příběhem, který tam není, jen v mezírkách mezi okny. Storyboardy mi pomohly najít ztracený talent ke kreslení a také trpělivost. Sedět celé dny a noci na zadku a kreslit není jen tak.

Nebylo někdy ve hře knižní vydání právě storyboardů?
S Petrem Zelenkou jsme jeden čas pracovali na komiksu Samotáři, který částečně vycházel ze storyboardu k filmu, ale byly tam problémy s právy, tak jsem od toho ustoupil.

Co všechno ti dala poloha výtvarného samouka?
Kdybych chodil do školy, asi bych začal dřív kreslit, ale to ví jen bůh. Jinak jsem přesvědčený, že jako samouk lépe najdeš svůj rukopis, který je pro komiks tolik zásadní! Pokud tedy nejde o mangu...

Nehrozí, že právě jako samouk začneš kopírovat oblíbené vzory?
Samozřejmě že na začátku kopíruješ. Hledáš učitele, od něhož se postupně osvobozuješ a nacházíš svůj styl, vlastní rukopis.

Co tě tolik fascinuje na expresionismu?
Pohyb v obrazech, jeho divokost, humor a pokřivenost i jakási nedodělanost a surovost. Vždycky jsem miloval George Grosse, jeho jakoby punkové obrazy, stejně tak sociální dřevoryty Franse Masereela. Z Čechů jsem vždy obdivoval Váchala, Čapka i Ladu a jeho ilustrace ke Švejkovi.

A na typické černobílé tě přitahuje co?
Jin a jang? Vyváženost, jednoduchost a minimalismus? Pravda je, že začínám být z černobílé trochu unavený, a tuším, že další komiks už bude barevný. Ale nejspíš dělám s černobílou kvůli tomu, že s ní pracoval José Muñoz.

Muñoz je strop?
Kdysi dávno jsem Honzu Muchowa požádal, jestli by mi z Londýna nepřivezl nějaké komiksy – a on mi dovezl právě sešit Joe’s Bar od Muñoze. Byla to láska na první pohled a vtipné je, že když na setkání evropských komiksových autorů v New Yorku padla během diskuze otázka, který autor nás nejvíce ovlivnil, všichni řekli právě Muñoze. A to tam byli hvězdy jako Nicolas de Crécy, Igort, David B. nebo David Mazzucchelli.

Máš v hlavě vysněný projekt, který tě momentálně přesahuje a potřebuje dozrát?
Mám a myslím, že jsem k němu i dozrál, ale spíš hledám čas, potažmo peníze, abych se do toho naplno pustil.

Nemáš po Nebelovi chuť vytvořit přímo klasický animák?
Mám, ale na druhou stranu film je děsná kláda. Nevím, jestli to peklo chci absolvovat znovu.