Fullface: The Dark Side of the Full Moon

S grafikem Radimem Měsícem o temné straně Full Moonu, o nadčasovosti pop-artu, o fakin merchi ze stáje Hypno 808, filmových plakátech pro Pastiche Filmz, artworku pro debut Nylon Jail i nerealizovaných kérkách pro Letní filmovou školu v Uherském Hradišti.

Do soutěže Cover Moon jsi poslal minimalistický, vtipný a taky nekompromisně temný návrh. Jak ses k tomu dopracoval?
Přišlo mi správně ujetý propojení Měsíce a Full Moonu, takže prvotní nápad na koncept byl ÜBER FULL MOON ve smyslu egotripu. Po rozpracování jednotlivých fází měsíce a dalších lunárních laskominách se mi v tom objevila Hvězda smrti. Pak už to samo vyplynulo v Dark Side, odvracenou stranu měsíce a Pink Floyd. Výsledek jsem pro sebe nazval Dark Side of the Full Moon a jeho jedinou motivací bylo zahalit celej mag do odstínu černé a minimalistické grafiky. Takový zlý dvojče.

Grafiku tištěného Full Moonu dělá Carton Clan, co na to říkáš?
Časopis nejčastěji potkávám po fesťácích, takže do něj většinou zabrousím jen okrajově. Oproti klasické mainstreamové produkci cením snahu dělat věci po svým a docela snadno identifikovatelnej look. A taky je samozřejmě fajn, že jednou za čas dáte šanci vymyslet cover a layout někomu jinýmu. Celkově mám vlastně pocit, že se vizuální gramotnost v České republice hodně zlepšila a že tištěný média začínají vypadat k světu. Ještě zapracujeme na obsahu a bude tady krásně.

Dva roky zpátky jsi neuspěl se svým originálním návrhem na novou vizuální identitu Letní filmové školy. Kde se vzal nápad s tím tetováním? A proč to neprošlo?
Nápad vycházel přímo ze zadání, který znělo Filmový ráj. Chtěl jsem se vyhnout klišé, a tak mě napadlo dovést tuhle geek obsesi filmem do extrému. Vznikl tak nápad s kérkama a z plakátu nakonec koukal kompletně pokérovanej biceps a hrudník. Jako modela jsem zvolil jednoho nabušenýho kámoše a na jeho fotky jsem pak navrstvil virtuální tetování – logo Ghostbusters, srdíčko s I love Hitchcock a podobný banality. Ve výsledku vznikl docela vtipnej kontrast mezi tou horou svalů a cinefilní kulturou. Když se na to dívám zpětně, tak to nejspíš působilo dost agresivně i vzhledem k tomu, že jsem tam použil temný neonový barvy ve stylu svícení z Refnovejch filmů, a LFŠ nejspíš hledala něco sluníčkovějšího. Nakonec to vyhrálo klišé v podobě jablka, kterýmu jsem se obloukem vyhnul... Každopádně to asi nebyla špatná myšlenka, když tak koukám na tu tvoji batmanovskou kérku. (smích)

Pro Univerzitu Palackého jsi spáchal i vizuál pro letošní Majáles, kdy jsi očividně vycházel z tvorby Roye Lichtensteina. Je pro tebe pop-art nadčasová záležitost?
Rozhodně, už jen z hlediska samotnýho obsahu pop-artovejch děl. Tím chci říct, že svým způsobem konzervují popkulturu, náladu, myšlenky a celkovej kontext doby, ve který vznikly. Byla to reakce na okolí, a aspoň pro mě stejně hodnotná jako třeba rock’n’roll nebo avantgardní filmy, vlastně to od sebe nejde ani moc separovat. Prvky pop-artu navíc najdeš i v současný kultuře, třeba v konceptuálním umění nebo street artu. Takže jo, myslím, že pop-art je nadčasovej a odezvy na můj vizuál pro letošní Oloumoucký Majáles to taky rozhodně nepopíraj.

Posloucháš Toxxxe, baví tě ty ustálené vizuály okolo Hypno 808? Merch postavený na motivu holuba, sloganu Fakin a tak podobně?
Kupování merche podle mě nikdy nebylo o estetické kvalitě toho produktu, nedej bože o kvalitě materiálů nebo tisku. Je to spíš statement toho, kdo jseš a k čemu se odvoláváš. Svým způsobem je to sebeprezentace skrze práci někoho jinýho. V neposlední řadě to taky plní určitou komunitní funkci. Mám dvě holubí trika a nosím je jak do práce, tak do školy anebo třeba na oběd k babičce, takže je určitě považuju za fakin povedený. Zrovna nedávno se mě někdo v klubu zeptal, jestli ty zkřížený hnáty a holubí lebka jako znamenaj, že mám ptačí chřipku. Myslím, že to Hypno 808 docela vystihuje, je to vir, kterej se šíří městem.

Na designu obalu pro debut Nylon Jail ses podílel s Ondřejem Hruškou. Jak probíhala tahle spolupráce?
Už od začátku nám bylo oběma jasný, že i když se deska jmenuje Mé srdce krouží jako jestřáb, nesmí album vypadat jako od Michala Tučného. Nejvíc zásadní byla asi Ondřejova návštěva sokolníka v Přerově, ze které dovezl kvanta obrazovýho materiálu a hlavně pera a chmýří jestřába. Když ty pera pak zkoušel skenovat, přehřál se mu skener a udělalo to v těch makro snímcích haluze, který jsou tam doteď. Pak jsem spojil anatomickej snímek srdce s naskenovaným chmýřím a zformoval to do toho surreálnýho srdce na obalu. No a poslední vychytávka vznikla, když Ondra přišel s potisknutým pauzákem a došlo nám, že by se takové průhledné listy daly poměrně efektně vrstvit. Napadlo mě natisknout na ten pauzák „matrici“, která slouží jako šifra. Ve výsledným coveru elpíčka jsou dva listy, který po přiložení na sebe odhalují texty songů. Udělat tu šifru funkční nás stálo x hodin u mě doma a flašku Jima Beama. Vtipný je, že deska šla ven dřív, než se stihly potisknout pauzáky, tak snad to má alespoň někdo komplet.

Pravidelně děláš plakáty pro olomoucký filmový klub Pastiche Filmz. Každý týden musíš vytvořit nový kus pro jeden film. Čerpáš z paměti, nebo nápad přijde s názvem filmu? Díváš se i na původní originální plakát?
Coby student filmové vědy a lehký cinefil mám většinou tucha, o co jde. Anebo jsem ten film viděl. Když je nejhůř, zkouknu pár trailerů, mrknu na fotky, plakát a přečtu nějakou anotaci nebo kritiku. Jsem docela zatíženej na sémiotiku, takže se většinou snažím, aby plakát a film nějakým způsobem komunikovaly, a to bez předlohy nejde. Ale ve výsledku tam ty skrytý detaily stejně vidím jenom já... Je to taková schizofrenní onanie.

Opakování se ti nevadí?
Rád se v duchu postmoderny sebevykrádám a snažím se tím budovat brand. Proto na mých filmovejch plakátech najdeš například pořád tu samou bouchačku nebo oči. To samý platí i pro barevný schéma a jiný formální postupy. Je to podobný, jako když ve filmu najdeš odkaz na jiný dílo toho autora.

Dá se tedy říct, že si buduješ osobitý rukopis, ale zároveň se stylově přizpůsobuješ zrovna tomu, na čem děláš? Anebo všechno zároveň?
Snažím se být flexibilní a co možná nejvíc prozkoumávat svoje kreativní možnosti. I tak ale myslím, že například moje filmový postery osobitej rukopis mají. Samozřejmě, že je tam za těch pět let rapidní posun, ale provázanost je viditelná. U plakátů mám většinou absolutní tvůrčí svobodu, a až na jeden případ, kterej už byl asi fakt přes čáru, jsem si vždycky prosadil finální podobu. U zbylých věcí se samozřejmě snažím najít vhodný řešení pro obě strany, ale klienti většinou ví, za kým přišli, a znají moji práci, takže ve výsledku je tam to moje pižmo stejně cítit.

Který případ byl přes čáru?
Šlo o plakát na film Mlčení Lorny, kde výsledek vyvolal u druhé strany úplně opačný emoce než u mě. Což není na škodu, ale stejně jsem to musel upravit. Když nad tím tak přemýšlím, stalo se to ještě jednou – u filmu Vlhká místa. U filmu s takovým názvem ale muselo být snad všem jasný, že se mi to trochu vymkne kontrole. (smích)

Vypíchni alespoň jeden dva plakáty, co jsi pro Pastiche vytvořil a jsou pro tebe něčím bližší než všechny ostatní...
S tímhle mám vždy problém, protože pro mě jsou samozřejmě nejrelevantnější ty poslední věci. Ale zkusím být objektivní. Z těch posledních věcí mě nejvíc baví plakáty na Gottland, Iluzionistu, Bronsona, SHOW! a 12 Opic. To je čistej vzorek, co moji práci v současné době nejvíc definuje – výraznější typografie, práce s kompozicí a motiv uvozující film. Z těch starších bych jmenoval Kick-Ass, Láska, Tmář a jeho rod anebo třeba Eyes Wide Shut, který v sobě mají větší dynamiku a hravost. Velkou roli v selekci hraje sekundární motivace v podobě vztahu, kterej mám k filmům samotným.

Kde nasáváš inspiraci?
Je to vtipný, ale napadlo mě okamžitě jedno slovo – internet. Dnešní doba představuje z hlediska nasávání informací a inspirace úplně novej level. Stačí si vytvořit svou na míru ušitou síť, která se může větvit až do nekonečna, a z tý pak dennodenně nasávat jak houba. Samozřejmě to má i spousty negativních efektů, ale to už je na každým, jak si tenhle živel zkrotí. Z těch nevirtuálních věcí mě teď hodně baví už zmíněná tattoo kultura, který jsem naprosto propadl – zajímá mě formou i obsahem. Nejvíc mě baví kódování a významy, který v sobě každá kérka nese. Stejně tak si ujíždím na kýči, vizuálním smogu a všech bizarnostech, který jsou nedílnou součástí našeho žitýho prostoru. No a vzhledem k oboru, kterej studuju, samozřejmě filmový médium ve všech jeho formách.

Sleduješ českou plakátovou tvorbu? Zajímalo by mě, co říkáš třeba na práci Studia Najbrt. Ostatně styl, kterým komunikují jejich plakáty k českým filmům, by ti mohl být docela blízký.
Samozřejmě, že sleduju, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že systematicky nebo pravidelně. Víc mě zajímají třeba práce studentů nebo zahraniční blogy a weby. Je samozřejmě důležitý mít přehled a uvědomovat si lokální kontext, ale stejně tak je taky důležitý koukat přes plot k sousedům. Co se týká blízkosti ke Studiu Najbrt, myslím, že nás spojuje jenom ta ležatá osmička. (smích) Kdybych měl zmínit nějaký český jména, hodně mě baví tvorba Martina Svobody, Michala Škapy nebo třeba Bohdana Heblíka.

Stojíš za výborným plakátem pro inscenaci Láska a peníze z Moravského divadla v Olomouci. Což je vlastně jejich nejlepší vizuální výstup za poslední léta. Jak to, že se spolupráce už neopakovala?
Protože tahle instituce zamrzla někde v druhý polovině minulýho století. Měla tam vzniknout nová mladá scéna a Láska a peníze měla být její pilotní inscenací. Od téhle scény si její tvůrci slibovali nejen kvalitnější a současnější fláky, ale taky odpovídající promo. Už při samotné genezi inscenace a jejího vizuálu nám bylo všem jasný, že tady si jen tak něco neprosadíme. Prostě Kafkův Zámek a největší pán je samozřejmě vrátnej. Přerostlo to do zákopový války a vyvrcholilo ukončením projektu přes jednu SMS. Mohl bych vykládat hodiny o šílenostech uvnitř toho baráku, ale radši se to snažím vytěsnit. Každopádně si myslím, že navzdory kompromisům a omezeným možnostem se jak inscenace, tak její promo docela vyvedly. Navíc je to jeden z výjimečných případů, kdy jsem pracoval s fotkou.

S fotkou dokonale pracují v Divadle Petra Bezruče, jejich plakáty k inscenacím jsou mnohdy naprostý strop.
Je fajn, že Bezruče zmiňuješ, protože právě jejich postery nás při té krátké anabázi s Moravským divadlem v Olomouci hodně inspirovaly a nasměrovaly dál. Ty plakáty reflektují i úroveň inscenací – a bohužel i tady mají v Ostravě náskok.

Na čem teď děláš a na co se těšíš?
V současné době dokončuju sazbu slovníku v sedmi jazykových mutacích, což nejsou žádný kreativní orgie, ale spíš mechanická práce a preciznost. Možná je to ujetý, ale nejvíc se těším, až budu mít o trochu míň práce a budu mít zase čas věnovat se grafice nebo malbě ve volné tvorbě.