Fullface: Saul Bass, Třetí říše a American Idiot

Po Nirvaně a jejím neodolatelně zvráceném obalu k In Utero je čas poskočit o jednadvacet let dále a odbočit ke Green Day. Na mušce je vizuál jejich angažovaného punkrockového monumentu American Idiot, který před deseti lety vdechl kalifornskému triu druhý život. Střílet se ale nebude. Nejde tu sice o mnohovrstevnatý kus pro galerie, ale hra s minimalistickou, a přitom nepřehlédnutelnou zkratkou i výraznými odkazy je tu tak dobře provedená, že obal si pozornost zasluhuje s přehledem. Nejprve ji tedy vyžaduje jeho tvůrce - Chris Bilheimer - grafik a designér, který se při studiu kresby a malby na University of Georgia spřátelil se zpěvákem Michaelem Stipem, což znamenalo více než dvacet let na pozici vrchního art directora ve službách R.E.M. a několik nominací na Grammy pro nejlepší „hudební balení“. Bilheimerova spolupráce s Green Day začíná v roce 1997 s pátou studiovkou Nimrod a přes výběrovky International Superhits! (2001) a Shenanigans (2002) vrcholí právě v roce 2004 Idiotem. Angažmá ostříleného artisty není u Green Day vůbec mimo, protože kapela už od počátků svého studiového fungování koncem 80. let má velmi blízko k univerzální a snadno zapamatovatelné image, která díky humoru podtrhuje sebeironii kapely - viz atmosféra amatérského zombie horroru coveru k debutu 39/Smooth či karikaturistická divočina na obalu Dookie. Spřízněnou duší Bilheimerova přebalu pro Idiota je nicméně spíš zábavná surrealistická koláž z desky Insomniac (1995). Ta pochází z dílny samotného Winstona Smithe neboli dvorního art directora Dead Kennedys, jenž tak pro Green Day zařídil jeden z jejich vůbec prvních vizuálních výstupů na serióznější, řekněme umělečtější notu.

„Billie Joe Armstrong mi volal ve chvíli, kdy se díval na staré filmové plakáty Saula Basse. Právě díky téhle inspiraci jsem vymyslel ruční granát ve tvaru srdce a během půlhodiny jsme měli obal hotový,“ komentuje Bilheimer pro server Footwear News (v současné době taky stojí v čele kreativního týmu obuvnické společnosti Helm Boots) vznik tváře Idiota, kdy myšlenka na spojení granátu s krvácejícím srdcem přišla během poslechu songu She’s A Rebel s veršem "And she's holding on my heart like a hand grenade". Titulní obraz přitom s hudebním obsahem alba nekomunikuje jen doslovnou vizuální citací konkrétního verše, ale rovnou se stává „obsahem v kostce“, stručným vyjádřením podstaty příběhu, který se zaměřuje na romantickou tragédii postav Whatsername a Jesus of Seburbia uprostřed společensko-politického chaosu USA po 11. září a za vlády George W. Bushe (Idiot vychází necelé tři měsíce před jeho znovuzvolením). Minimalistický výjev bílé ruky pevně svírající výbušné zkrvavené srdce podtrhuje Idiotův antimilitaristický charakter (granát = válka, krvácející srdce = ztráty na životech), majestátní typografie celku přidává na výrazu, jaký obvykle nepostrádá přímočará totalitní propaganda (viz komunistické volební plakáty burcující zaťatými pěstmi atp.).

Bilheimer si na malé ploše pohrává hned s několika významy najednou, což ostatně dokládá i zmiňované slavné jméno – Saul Bass. Tenhle génius se proslavil zejména v 50. a 60. letech svými precizními filmovými plakáty nebo úvodními titulkovými sekvencemi, mezi nimiž ční ta pro Hitchcockovo Psycho (1960). Bilheimer si pro Idiota z Bassova rukopisu bere jak smysl pro chytré využití grafické zkratky a barevných schémat (viz plakát pro snímek The Man with the Golden Arm z roku 1955), tak dominantní, expresivně pokroucené písmo (viz plakát pro další Hitchcockovu klasiku Vertigo z roku 1958). Mimochodem, Bassova nadčasová tvorba neokouzlila jen Armstronga s Bilheimerem, ale (pokud vynecháme desítky filmových napodobitelů) zabodovala i u liverpoolského grafického studia Juno, které ji zábavně parafrázuje u všech vizuálů doprovázejících druhou studiovku Arctic Monkeys s názvem Favourite Worst Nightmare (2007).

Stejně tak estetika autoritářského režimu rámuje téměř celou vizuální komunikaci Idiota a za její vrchol se dá považovat koncertní ztvárnění desky. Všechny vizuální prvky upomínající k totalitářství kapela aplikuje během obřího dvoudenního vystoupení v Milton Keynes ve Velké Británii. Frontman s expresivním líčením a upnutou černou košilí s červenou kravatou běhá po pódiu, které působí jako gigantický červeno-černo-bílý volební stánek propagující nově vzniklý režim, který dobrovolně propadl fascinaci estetikou Třetí říše. Vše je patřičně teatrální a operně rozmáchlé v duchu nacistické ceremonie, jen v bílých kruzích jsou namísto hákových křížů postavy lámající se pod výboji elektrizující energie anebo krvácející granátová srdce. Sebeironie je pryč a dramatické ztvárnění stage posiluje sarkasmus: Green Day tu přes veškeré cirkusové rozměry otevřeně vystupují jako angažovaná kapela, jejíž ucelená image je sžíravým komentářem k tehdejší společensko-politické situaci v USA, zosobňované Bushovou administrativou. Vizuální ztvárnění Idiota má tak na první pohled blízko k ikonickému punk-artu ze 70. let, jehož vlajkovou lodí je Jamie Reid se svými vtipnými a politicky mnohem ostřejšími kolážemi pro Sex Pistols. Pravdou je, že Idiot k nim sice vzhlíží, řadit se po jejich bok ale nemůže. Proč ne? Na to přeci jenom postrádá větší dávku podvratnosti (věci násilně vytržené z kontextu, které následně dostávají nový překvapivý význam), DIY look (novinové výstřižky, nesourodá typografie, brutální barevné kontrasty) i jasné zacílení (Reid mířil přímo na britský tradicionalismus v čele s Královnou). Především mu ale chybí vhodnější načasování, které by s sebou, stejně jako tomu bylo v oněch 70s, přineslo reálnou moc bavit a pobuřovat zároveň.