Fullface: Marek Partyš nabízí surreal trip pro DVA

Chlupatá kreatura vypouští kosmické střely a vše mění v živelné živočichy. Tak jako mají DVA vlastní jazyk, má i režisér Marek Partyš vlastní styl, resp. přístup k věcem. Video pro titulní skladbu loňského alba Nipomo pojal jako surrealistickou koláž, která baví vtipem a vzdušností a ohromuje imaginativností i citem pro detail. Hypnotický výlet v oblacích, který v těch nejsilnějších momentech připomíná Karla Zeman nebo, slovy kolegy kamaráda a filmaře Lukáše Masnera, „Terryho Gilliama, co se bravurně naučil v after effects“. Pohádka uvnitř videa i mimo něj, neboť video už teď bere nominaci na prestižní Berlin Music Video Awards. Partyš oblékl oba DVA do vizuálně padnoucího kabátu jako nikdo jiný a vzal je tak do společnosti Röyksopp či Flying Lotus. Počin, o němž se bude ještě nějakou dobu mluvit, minimálně do chvíle, než Marek Partyš rozpohybuje další obrazy.

Tvůj klip společně s několika dalšími světovými kusy figuruje v nominacích na Berlin Music Video Awards. Jaký to je pocit? A jak vůbec k něčemu takovému může dojít?
Je to samozřejmě skvělý, když DVA figurují mezi takovými jmény jako je OK Go, Flying Lotus nebo Röyksopp, mezi kapelami, jejichž vizuály jsem vždycky obdivoval. Tomuhle vtipu bych se ještě před rokem od srdce zasmál. Ale vlastně se tomu směju i teď, když vezmu v potaz, za jakých punkových podmínek video vznikalo. Na takových festivalech to chodí tak, že se video nejdříve přihlásí a pak se čeká, zda bude vybráno do užších nominací. Byl to můj první pokus, takže jsem si chtěl spíše vyzkoušet přihlašovací proces. A ono to vyšlo hned napoprvé.

Metoda surrealistické koláže musí být extrémně náročná piplačka, mohl bys přiblížit celý výrobní proces, od prvotního nápadu až po finalizaci?
Ona to nebyla ve své podstatě ani tak piplačka, jako spíš hra. Na začátku jsem věděl jen to, že půjde o koláž. Sehnal jsem si staré fotografické časopisy ze sedmdesátek z Německa plus krásnou trojdílnou ilustrovanou publikaci o Rusku od Rozkoschnyho z 19. století. Následně jsem dva dny skenoval obrázky, které mě oslovily a konstruoval si v hlavě příběh. To byla ta hra, vymýšlet vlastní svět. Jako bych se vrátil do času, kdy jsem si hrál s Legem. Dáš několik kostek dohromady a najednou máš třeba vesmírnou loď. Tady se z těch obrázkových „kostek“ najednou stal surrealistický svět. Je to jedna velká radost, když ti ty jednotlivé výjevy do sebe začnou zapadat a postupně začnou „něco“ vytvářet. Prostě Lego.

Takže výroba byla založena na spontánnosti a intuici.
Šlo o takový mix intuice, improvizace a promyšlenosti. Ze začátku jsem moc nevěděl, jak klip narativně pojmout, tak jsem si prostě hrál s obrázky. Vzal jsem fotku žirafy, tu uvěznil do věže a k věži přidal boxerské ruce. Nicméně únos žirafy můžeš odvyprávět tisíci a jedním způsobem a přesně to jsem vymýšlel až za chodu. Naštěstí je skladba sama o sobě hodně příběhová, jako by ty dílčí vizuály v sobě měla už dávno zakódované. Takže mě vedl i vývoj atmosféry skladby, jednotlivé zvukové vrstvy.

Jak dlouho jsi video tvořil? Něco takového by klasicky spáchalo asi početné studio, ty jsi na to byl sám.
Se skupinou DVA jsme se o potenciálním videu pro jejich skladbu bavili poprvé už v březnu minulého roku. Nakonec jsem se k tomu dostal až někdy v průběhu října, neorganizovaně jsem se tomu věnoval trochu každý večer s tím, že na konci roku jsem měl hotovou cca minutu. V lednu mě to ale úplně pohltilo a během čtrnácti dní jsem to měl hotové. Na nic jiného jsem se tehdy vůbec nemohl soustředit. Bylo to hodně krásných čtrnáct dní, bude se mi po nich stýskat.

Pokud se nepletu, jde o tvůj první hudební videoklip. Proč zrovna DVA?
Znám DVA někdy od roku 2010, kdy jsem si vybral jejich skladbu k videu o Univerzitě Palackého v Olomouci. Nárazově jsem se k nim rád vracel, vždycky mi jejich hudba přišla hodně obrazotvorná. Věděl jsem, že by mě fakt moc bavilo je nějakým způsobem vizuálně uchopit, takže jsem jim prostě napsal a plácli jsme si. Jinak máš pravdu, je to oficiálně můj první videoklip.

Co běžně sleduješ? A berme v potaz filmy, seriály i klipy.
Soustavně hlavně videoklipy a krátké filmy. Nenechám si ujít novinky od vizuálních umělců jako Manu & Fleur, Andrew Thomas Huang, Joseph Kahlil nebo Jesse Kanda. Hodně progresivní mi pak přijdou Španělé, CANADA nebo Kinopravda. Z novějších filmů mě uhranul Under the Skin Jonathana Glazera, mimo jiné i kvůli naprosto skvělé hudbě od Micachu.

Plány do budoucna?
Teď v březnu mě čeká natáčení klipu pro kapelu Cincinaty, což jsou mladí nadějní rappeři sdružující se kolem Martina Tvrdého aka Bonuse. A rozjíždím taky spolupráci na klipu s Ondrou Mikulou alias Aid Kidem, který 17. dubna vydává debutovou desku. Krom pracovních věcí se taky snažím dát dokupy scénář pro jeden krátký film, což ale bude běh na dlouhou trať. Prozradím jen to, že to bude opět surrealisticky zabarvené.