Kiss Me Kojak - Když tenkrát z oken pršeli šneci

Pohraniční malakologové a vlasoví extrémisti Kiss Me Kojak i na druhém ep opisují stejnou, prasečácky kostrbatou kružnici podle šablony stvořené debutem, jen vazkost plžího slizu je tentokrát o něco vyšší. A nemluvím ani tak o znesnadněné penetraci, jako spíš o měkkosti doteku dopadající pěsti, mokrým hadrem (šnekem) po hubě.

Hned zkraje zakoušíte apokalyptické svody noisové konspirace, po kolena se brodíte v žumpě nadlimitní hutnosti basy, jak to v minulosti nekompromisně načali Gnu. Kiss Me Kojak se do zvuku zakusují hlouběji i díky dvěma aparátům, které běhají po základní struktuře bicích, utahují oprátku zdivočelých songů. Díky tomu se generovaný instrumentální binec nevymyká kontrole, ale koncentrovanou silou vás povalí na zem, zatímco se snažíte rozpomenout, jak bezpečně válet sudy a zvládnout to beze ztráty květinky. Hukotův pudový řev uvozuje bezrozměrnou intenzitu priapického pnutí nastřádaného z každodenního stresu a když už se konečně rochníte v katarzní koupeli, vytáhne vám z vany špunt melancholická trubka, takže krom nostalgicky apatického pohledu do odtoku stíháte s ubývající vodou i zběžně interně inventarizovat.

Tenhle tragikomický romantismus se nejvíc projevuje ve Šnečí defenestraci, vrcholu alba, když epicky agresivní opus magnum svojí (ne)čekanou naléhavostí chtě nechtě přinutí detailně si ten masakr promítnout. Suverénní nadhled a lehkost žánrových kliček předvádějí v závěrečném digestivu Snail Love, který sice začíná trademarkovou cirkulárkou Jesus And Mary Chain a klávesami si drží postpunkový základ ve variaci na joydivisionovskou klasiku, ale škube sebou v epileptických záchvatech hlukové litanie. Co je potom? Ticho, akustický eden. Náročné poslechy jsou z těch nejlepších.