Karolina Fialová | Články / Reporty | 23.09.2014
Koho by napadlo jet na festival do Litvy? Mají tam vůbec něco takového? Asi nejsem jediná, kdo má o baltské trojce zemí trochu zkreslené představy. Festival tam je. A je sakra dobrej.
Vilnius Music Week dodržuje klasický formát showcase festivalu - koncerty v klubech a na stagích po centru města plus hudební konference. Z Británie přiletěl třeba bezprostřední John Robb, Peter Jenner, z Islandu hlavní booker Iceland Airwaves Grimur Atlason nebo booker zaběhlého Eurosonicu Ruud Berends. Na rozdíl od posledních dvou jmenovaných festivalů byl Music Week zdarma – jak přehlídka převážně domácích kapel a jmen z okolních zemí, tak i všechny konference.
Darkside, When Saints Go Machine – i taková jména jste mohli potkat na plakátech po celém městě, ta se však týkala festivalu Loftas, oddělené, placené části Music Weeku, která běžela ve stejné dny. Osobně to nepovažuji za nejchytřejší rozhodnutí – ráno a dopoledne konference, odpoledne a večer showcase vystoupení a od půlnoci do rána program Loftas by nezvládl asi ani ten nejzarytější hudební fanoušek. Aby toho nebylo málo, na hlavním náměstí probíhal Vilnius festival, na kterém se Litevcům poprvé představili dánští WhoMadeWho. Na jaře se na jejich vlně disco-kytarových hitů a showmanství vezla naplněná Akropole a já s ní, ale přepálený zvuk a protahované písně mě rychle vyhnaly zpátky do prostor Music Weeku. A bylo to dobře.
pátek
V pátek byla na programu konference s názvem „Musical tourism – example of Iceland“. Jak dostat turisty na Island mimo hlavní sezónu, která končí už v září? Proč si může festival dovolit mít tak drahé lístky? Jak export islandských kapel pomáhá turistice? Tyto a mnoho dalších otázek zodpovídal zmiňovaný Grimur Atlason.
Mezi nejlepší vystoupení dne patřilo hned to úvodní – domácí kapela Kite Art podporovaná (na brzkou hrací hodinu) početným publikem a pár roztančenými teenagery v první řadě. Indierocková Don’t Cry s nádechem elektroniky a „severským“ zvukem fungovala jako magnet.
O kus dál zvučili dvoučlenní ukrajinští Tape Flakes, další elektronika (které bylo na festivalu požehnaně). Posedávající publikum nevypadalo příliš naladěné na divokou taneční párty a bralo je spíš jako „předkrm“ o něco populárnějších lotyšských Carnival Youth. Na jedné konferenci se o nich vyjádřili jako o talentovaných, stydlivých, mladých klucích s klišé texty – přesně na to ale všichni čekali. Je to chytlavé. Vážně chytlavé. Pusťte si Never Have Enough, Octopus nebo Brown Eyes And All the Rest a jste v pasti. V oddělené části areálu Loftas byla jedna stage věnovaná i kapelám Music weeku. Polorozpadlý industriální komplex, v něm kromě koncertů třeba ještě pop-up galerie a promítání filmů. Někdo tady šlape Colours na paty.
sobota
Nejzáživnější konferenční zážitek se konal na té s názvem „Moment of truth – foreign specialists evaluate VMW artists“, kde pět panelistů z pěti různých zemí hodnotilo podle dvouminutového poslechu festivalové kapely. Ze začátku to vypadalo na průšvih – několikrát po sobě se opakující výraz „shoe shopping music“ nevěstil nic dobrého. Našlo se ale i pár kapel, co zaujaly. A Bělorusové Super Besse se dokonce dočkali pochvalného článku na webu Johna Robba Louder Than War.
Před sobotním vrcholem v podobě vystoupení Polského dua Rebeka se představili Audience Killers (hráli i na letošním Great Escape), jemný pop/synthpop, atmosférická hudba a nepřípadné blyštivé oblečky, úlohu upoutání pozornosti splnily výborně. Na nahrávkách mi připomínali norské Team Me, naživo jim poněkud scházela energie.
Těsně před začátkem setu liduprázdno, ke konci plno. Rebeka – elektronika, co vás donutí zvednout zadek ze židle (a to doslova, viz jejich koncert na Pohodě, kde zpěvačka vyhecovala sedící a klimbající dav). Padla o nich zmínka i na konferencích, a ne jednou – samozřejmě pozitivní.
Závěrečný koncert sobotního večera obstaral na jednom z náměstí BA, miláček mnoha litevských (nejen) holek. Prozíravě zahrál jednu ze svých dvou hitovek hned v úvodu a tu druhou úplně na konci. Všechno mezi tím bylo totiž k uzívání. Kdo ví, třeba má geniální texty – to se ale prostřednictvím google překladače nedozvím.
Vilnius Music Week
4. – 7. 9. 2014, Vilnius, Litva
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.