Anna Mašátová | Články / Reporty | 11.11.2015
Hajzlík a práskač? Slangově sice slovo fink nemá příliš lichotivý význam, Fink s velkým F se však během posledních let stal mezigenerační klubovou sázkou na jistotu, a to jak pro návštěvníky, tak pořadatele. Čeští příznivci Fina Greenalla měli poslední rok a půl žně. Třiačtyřicetiletý Brit vloni vyprodal MeetFactory, v létě se zastavil i na plzeňském Rock for People, kde hrál bohužel jen pro hrstku zájemců, náladu mu ale listopadová Praha i o den později Brno dokázaly zvednout.
I tentokrát si na krátký set přivezl předkapelu, liverpoolské She Drew the Gun. Člověk by se ale bez půlhodinky s mladými Anglány obešel, ať naladili příchozí jak chtěli, nadšení během následující třicetiminutové zvukovky a přestavby bohužel vyprchalo.
Fink vypadá jako ikona všech lumbersexuálů, se svými vousatými spoluhráči Guyem Whittakerem, Timem Thorntonem a Chrisem Nichollsem neplýtvají slovy. Úvodní Fall Into the Light by se měla přejmenovat na Fall Into the Smoke, v umělém kouři byla čtveřice sotva vidět. Ne že by to zaplněnému klubu vadilo. Někteří mají zavřené oči, jiné páry tančí, s každou hitovkou jako Hard Believer, Warm Shadow nebo Yesterday Was Hard on All of Us se zvedá vlna nadšení. Kytaristé slintají nad Finkovou technikou a nástroji, dojde i na akustické intermezzo, potemněle dubovější kousky střídají krásné harmonie, zvuk je vynikající, vytýkat není co, snad jen příšernou cigaretovou zakouřenost prostoru, příjemnou jak ostravské ráno. Hudební vypravěčství kvarteta funguje na výbornou, fanoušci odzpívávají texty s téměř posvátným zanícením.
Moderní písničkářství si získává čím dál větší popularitu, aniž by dramaticky ztrácelo na kvalitě. Alespoň u Finka to, jak se zdá, nehrozí. Buďme rádi za možnost klubového koncertu, do naplnění hal nemá Greenall daleko.
Fink (uk)
9. 11. 2015, Roxy, Praha
foto (c) Jakub Václavek
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.