Krákoral předtím, krákorá i teď: Tisíc tváří Boba Dylana

Oblíbené klišé označuje Davida Bowieho za „hudebního chameleóna“. Budiž mu přáno, protože to klišé vlastně i platí: Bowie má talent vyhmátnout, co zrovna letí, a „přibarvit“ se ke každé nadějné módní vlně. Je tu ale muzikant, který hudební styly měnil snad ještě častěji než on, aniž by se ho přitom z chameleónství dalo obvinit – protože on módní vlny dost často (a dost často i nechtěně) vytvářel. Bob Dylan: folkáč, rocker, country bard, intimní písničkář, tápající ztracenec, znovuzrozený bluesman a nakonec definitivní trubadůr popkultury 21. století. Nakonec? Jak to, že zrovna on?

Z dnešního hlediska je Bob Dylan nehybný pilíř euroamerického kulturního dědictví, instituce, petrifikovaný klasik, od kterého bychom už měli očekávat jen sázky na jistotu v podobě vydávání alb největších hitů a jejich přehrávání v zakonzervované, ikonické podobě. Dylan je navíc člověk, který za svou kariéru pobral pomalu víc cen, než je v jeho ranku možné: kromě očekávatelných trofejí jako je Grammy, Oscar či Zlatý glóbus má i několik čestných doktorátů a členství v rock’n‘rollové síni slávy, je nositelem titulu velitele francouzského Řádu umění a literatury a švédské královské Polar Music Prize. A desítek dalších cen a titulů. Nemáte nejmenší šanci se jich dopočítat. Ovšem jeho cesta už dávno nevede skrz přijímání poct. Přestože tenhle člověk vyrazil do hudebního showbusinessu s touhou proslavit se, veřejná popularita ho už po pár letech zahnala do ústraní, nuceného exilu a života inkognito – jak se nakonec v české distribuci jmenoval i jeho film Masked & Anonymous (2003). Pořád ještě si dělá, co sám chce, a je vždycky o krok napřed před fanoušky, kritiky i delegacemi, které mu chtějí pověsit na krk další trofej. Bob Dylan celý život utíká – a proto se i celý život mění.

ZMĚNA: JMÉNO
Snad první důležitou změnou, kterou provedl, byla změna možná nejdůležitější: změna jména. Robert Allen Zimmerman, jak se pozdější Bob Dylan 24. května 1941 narodil ve městě Duluth v americkém státu Minnesota, vyrůstal na hvězdách raného rock‘n‘rollu jako byli Bill Haley nebo Buddy Holly. Když to začal s muzikou myslet vážně, pochopil, že se svým rodným jménem díru do světa nejspíš neudělá. V předjaří roku 1958 tedy své tehdejší lásce Echo Helstrom nadšeně sdělil, že konečně má pseudonym. Mnoho se napsalo o tom, že se ve své volbě neodkazoval k žádným konkrétním osobám, ale přesto je nejpravděpodobnější verze, že měl na mysli Dylana Thomase – básníka, bouřliváka a opilce, kterého jeho brzká předčasná smrt v očích dospívajícího Boba pasovala na hrdinu. Legálně si Zimmerman změnil jméno v srpnu 1962 – právě včas, aby se mohl policajtům legitimovat už jako nová hvězda.

Dylan pracoval rychle. Superstar, jíž nebylo rovno, se stal během několika málo let. Stejně tak svižně se nicméně stal rukojmím svého vlastního pubika: mladých idealistů a sociálně cítících, angažovaných spoluobčanů, kteří si ho ztotožnili s mesiášem. Dylan se do téhle pozice dostal díky dvěma velkým jménům. Prvním z nich byl Woody Guthrie, pionýr amerického angažovaného folku a Dylanův idol, k jehož smrtelnému loži muzikant docházel. Druhým pak Pete Seeger, prominent folkového revivalu a celoživotní bojovník proti nespravedlnosti, který Dylana dostal k širšímu publiku zejména díky Newport Folk Festivalu, který spolupořádal. Dva kroky, kterými se Dylan od svého mesiášství osvobodil, dnes patří k naprosto zásadním změnám v popkultuře 20. století.

První přišla právě na Newportu. Dylan se pro účastníky téhle žánrově zásadní akce stal polobohem i díky svému tamnímu účinkování v letech 1963 a 1964. Jejich Olymp se nicméně sesypal 25. července 1965, kdy Bob – hlavní hvězda akce – spustil elektrický vřískot, který s duchem festivalu kontrastoval stejně výrazně jako jeho outfit čerstvé rockové hvězdy. Když s elektrifikovanou kapelou spustil song Maggie’s Farm v podobě hraničící s neposlouchatelným kraválem, nemohl kotlíkáře nasrat víc. Srovnatelně zásadní moment ve vývoji populární hudby neexistuje. Výpovědi se opět různí: to, že chtěl Seeger sekerou přetnout kabely, nemuselo být způsobené nesouhlasem se zvolenou instrumentací, jako spíš rozhořčením nad špatným nazvučením. A Dylan si tohle extempore taky nejspíš nepřipravoval, nýbrž jím reagoval na inci-denty z předchozího dne, způsobené puristickým naladěním organizátorů. Buď jak buď, publikum tehdy Boba vypískalo – a on nad ním ve zpětném pohledu vyhrál asi tak milión ku nule.

Další konfrontace s posluchači, kteři svého folkového spasitele nechtěli nechat utéct k „plytkým“ rock’n’rollovým pastvinám, proběhla na koncertě ve Free Trade Hall v Manchesteru 17. května 1966. Všechno potřebné je ke slyšení na dvojdesce Bob Dylan Live 1966 – The Royal Albert Hall Concert, která vyšla jako čtvrtý díl v dylanovské sérii unikátních výškrabků The Bootleg Series. Bob tu jako vždycky na této šňůře zahrál první půlku vystoupení sám akusticky a druhou s kapelou naplno elektricky. Zásadní moment přijde před posledním trackem, Like a Rolling Stone. Hlas z davu, zklamaný Dylanovým rock’n’rollovým výprodejem, zahuláká: Jidáši! Publikum mu přitaká. Někdo zakřičí – už tě nebudu nikdy poslouchat! A Bob odpoví: Nevěřím ti. Jsi lhář. Kapele poručí, aby hrála „kurevsky nahlas“ – a pak zazní živá podoba jednoho z definitivních Dylanových songů, který je jako napotvoru právě o lidských pijavicích, které jsou s lidmi jedna ruka právě jen tehdy, když se jim to hodí. Oba momenty skvěle rekapitulují dokumenty No Direction Home (Scorsese), resp. Don’t Look Back od D. A. Pennebakera. Netřeba dodávat, že i ty jsou ve svém ranku přelomové.

ZMĚNA: POP (VÁŽNĚ)
Další obrovská změna popkulturního prostředí, která se Dylanovi přisuzuje, spočívá v tom, že dokázal ohnout pop music tím směrem, aby dokázala vypovídat o vážných tématech. Nebýt něj, zpívali by Beatles až do svého rozpadu o jé, jé, jé lásce. Nebýt něj by se Brian Wilson se svými Beach Boys nevzepjal od surfařských odrhovaček ke konceptuálním albům. Ale ani to nedělal Dylan záměrně a za svou stopou na ostatních a na světě se neohlížel. Naopak: většinou od ní chtěl utéct. I o jeho známé bouračce na motorce 29. července 1966, po které se na dvacet měsíců stáhl z veřejného života, koluje množství fám, ale nejpravděpodobnější verze je, že ji prostě fingoval, protože potřeboval změnu: odpočinout si od slávy a věnovat se rodině.

Nikdy už se nestal známější, populárnější a vlivnější než v polovině 60. let. Na vrchol vystoupal za pouhého čtyři a půl roku: od ledna 1961, kdy se přestěhoval do New Yorku a začal hrát po kavárnách v bohémské čtvrti Greenwich Village, do července 1965, kdy vyšel singl Like a Rolling Stone, později téměř stejnojmenným časopisem zvolený jako nejlepší song všech dob. Už během tohohle krátkého období mladičký Zimmerman vystřídal víc poloh, než jiní muzikanti stihnou za celý život. Rané okouzlení rock’n’rollem vystřídal hluboký zájem o folk. Byla to hudba nemajetných, nevzdělaných a nezkažených, co Dylana přivedlo do epicentra zazobaných a rádoby sofistikovaných snobů. Folk coby médium vzpoury proti společnosti tehdy ale frčel – a než se Bob nadál, stal se mluvčím části generace květinových dětí. Vrcholem „tohoto“ Dylana je samozřejmě dodnes populární protestsong Blowin’ in the Wind. Dalsími dobrými ukázkami jsou A Hard Rain’s a-Gonna Fall, jejíž narážky na jaderné zbraně brzo zarezonovaly s Kennedyho kubánskou krizí. Konkrétnějším osudům se později věnoval v Only a Pawn in Their Game a v elegii The Lonesome Death of Hattie Carroll. Podobným kauzám se věnoval i později – třeba v případě epického songu Hurricane, který nahrál v roce 1975 ve prospěch případu boxera Rubina Cartera, uvězněného za trojnásobnou vraždu, již nespáchal.

Mezitím se ale odehrála spousta změn. „Bobbymu“ se formát hlasu své generace začal zdát přípříliš těsný a nejpozději s deskou Bringing It All Back Home (1965) zamířil do lepších pastvin. Album bylo záznamem jeho posunu: zatímco druhá strana ještě stála ve folkové akustice, první strana zaznamenala Dylanovy první elektrické pokusy. I potom šlo všechno pořád ráz naráz. Deska Highway 61 Revisited vyšla 30. srpna 1965, byla první Dylanovou celoelektrickou – a stala se jeho možná nejznámější. Následovalo komplexní dvojalbum Blonde on Blonde, při jehož nahrávání jeho autor neváhal nechat muzikanty sjet, aby se dostali do uvolněné atmosféry songů. Garážový rock’n’roll předchozí desky tu vyrazil pupence do blues, neworleanského bigband jazzu, písničkářství a dalších žánrů. A právě poté přišla zmíněná nehoda na motorce – možná deus ex machina, možná záměrný pokus vrátit běh své kariéry do vlastních rukou.

Během exilu Bob nahrál desítky skvělých songů s doprovodnou kapelou The Hawks, pozdějšími The Band. Ty čerpaly – vědomě či nevědomě – z hlubokého amerického podvědomí. Jak dokazuje kritik Greil Marcus v knize Invisible Republic: Bob Dylan’s Basement Tapes (1997), inspirace těchhle jamů sahaly hluboko napříč minulými staletími od nábožensko-společenských změn v první polovině 18. století přes stávky horníků v Západní Virginii ve 20. letech 20. století až po občanská hnutí, jichž se Bob účastnil. Je příznačné, že kniha v roce 2001 vyšla znovu s novým předtitulem The Old, Weird America, který měl rezonovat s novým hudebním žánrem New Weird America.

ZMĚNA: DALŠÍ ŽÁNRY
Bobovy tehdejší aktivity široká veřejnost nicméně ocenila až v roce 1975, kdy pokoutně šířené nahrávky konečně vyšly neoficiálně jako The Bootleg Tapes. Je jen příznačné, že Dylan mezitím vystřídal dalších asi tak deset žánrů. Z ústraní se vrátil zvláštní enigmatickou deskou John Wesley Harding (1967), v níž oťukával jím dosud nepříliš dotčenou country. Do té se naplno vrhl albem Nashville Skyline (1969), plným vyrovnaných, vřelých a láskyplných písniček z verand celé Ameriky. A protože Dylan nejenže buldozeroval svou vlastní cestu, ale i cesty mnoha svých současníků, Nashville Skyline pomohlo odstartovat celý další žánr. Country-rock tou dobou kvasil už několik let, ale teprve poté vybuchl naplno. The Byrds s Gramem Parsonsem se tou dobou na Dylanovi přiživovali už dlouho, ale teď dostali další nášup; nový sound objevili žánroví nomádi typu Neila Diamonda; a z Eagles nebo Lindy Ronstadt udělal superhvězdy.

Bob Dylan šel dál. Na dalším z několika nejzásadnějších alb své kariéry, Blood on the Tracks (1975), se s hořkostí vyrovnal s minulostí: kariérou, rozpadajícím se manželstvím a do značné míry i elektřinou. A to nejsme ani v polovině jeho diskografie, byť máme za sebou to nejdůležitější a nejvlivnější. Fantastická deska Desire (1976), pokreslená od hlavy k patě houslovým partem virtuozky Scarlet Rivery, s níž se Dylan náhodou potkal na ulici. Markem Knopflerem produkovaná deska Infidels (1983) s názvuky reggae. Empire Burlesque (1985) s dobrými písničkami, které kazí „osmdesátková“ produkce plná syntezátorů a uměle znějících bicích. Účast ve fatálně nepovedeném projektu videohudební stanice MTV Unplugged. Nečekaná série folkových standardů a tradicionálů na úsvitu 90. let. Ještě nečekanější soundtrack ke zmíněnému filmu Inkognito (2003): těžko říct, jestli byl obskurnější ten snímek, nebo jeho hudba spočívající v obskurních dylanovských předělávkách.

Mezitím Bob vydal spoustu průměrných počinů, kterými coby stárnoucí a postupně zapomínaný velikán zalepoval osobní rozpočet po nákladném rozvodu s dlouholetou manželkou Sarou Lownds. Při Inkognitu už ale probíhal jeho velkolepý comeback, započatý vynikající deskou Time Out of Mind (1997) a trvající dodnes. Žánrově řečeno v něm Dylan objevil staré delta blues, tedy muziku časově i vývojově míjející jeho dosavadní kariéru. Řečeno jinak – Dylan našel sám sebe v personě vědoucího starce a ze zapomenutého klasika se stal klasikem, který kolem sebe kope jako zamlada. Ale to mluvíme jen o studiových deskách. Přestože stylově létají ode zdi ke zdi, songy na nich jsou jednou zakonzervované. Byla by však chyba myslet si, že je Dylan proto bere jako tesané do kamene a drží se téhle jejich verze při živých vystoupeních. Právě naopak: ani zkušení fanoušci nemůžou tušit, v jaké podobě ten který hit zrovna zahraje.

A jeden ani nemusí chodit na koncert: vedle oficiálních živáků (jen v druhé polovině 70. let vydal hned tři) existují i závěje bootlegů, z nichž některé se postupně „oficializují“ v The Bootleg Series. Žádný ze záznamů nezní stejně. Improvizační přístup k živým vystoupením se u Dylana nicméně projevoval už ve studiu: při společném nahrávání dost často zadal doprovázející kapele jen základní instrukce a spustil dřív, než si je muzikanti dokázali přebrat. Na pódiích to vypadalo tak, že se na kapelu většinou vůbec neohlížel (doslova ani metaforicky) a kapelník musel ostatní hudebníky řídit na základě odezírání akordů z šéfova hmatníku. Nezáviděníhodná práce.

S Dylanovým žánrovým chameleonstvím souvisí i to, že během své kariéry průběžně měnil svůj vokální projev. Jasně, každý stárne, ale ty eskapády, které někdy dokázal dělat mezi jednotlivými deskami, zůstávají dodnes nepochopitelné. Tím spíš, že Bob Dylan zůstává jedním z nejhorších zpěváků euroamerické popmusic všech dob. Z pozice nechtěného mluvčího generace naivních dětinových dětí brzo rezignoval na místo garážového rockera, z kterého si mohl dovolit říkat co chtěl jak chtěl. Krákoral předtím, krákoral i teď. Skutečná změna nastala s Bobovou konverzí ke country: celý svět byl nejpozději kolem Nashville Skyline šokován tím, jak měkkým a teplým hlasem někdejší havran najednou zpíval. Na svých nejnovějších deskách se Dylan vrací ke své normální dikci...

115. SEN
Samostatnou kapitolou tvoří Dylanovy texty, za které dostal v roce 2008 zvláštní Pulitzerovu cenu a už řadu let se lobbuje za to, aby mu byla udělena i Nobelova cena za literaturu. Bobovo textařské dílo se studuje na univerzitách po celém světě a píší se o něm dizertačky. Člověk ale nemusí mít PhD, aby poznal, že je rozdíl mezi „how many ears must one man have before he can hear people cry?“, „jewels and binoculars hang from the head of the mule“ a „if not for you, my sky would fall“. Vývoj mezi jednotlivými fázemi jeho básnění je stejně neuvěřitelný jako fakt, že si Dylan při všech těch změnách udržel integritu. Ve stejné době, kdy psal nesmrtelné protestsongy a písně o sociální tematice, zpíval i velmi osobní vyznání lásky a satirické komentáře. Sezení na několika židlích došlo své nejdokonalejší symbiózy na vrcholně schizofrenické desce Bringing It All Back Home, na níž se spojuje nejen akustika s elektrikou, ale i osobní a veřejné či konkrétní i symbolické. Otvírák a singl Subterranean Homesick Blues se svým asociativním chrlením narážek na sociální nespokojenost daleko přesáhl žánr protestsongu a krátký film k němu se stal možná prvním videoklipem na světě. V surreálném textu k Mr. Tambourine Man se dají vedle Dylana samotného najít i Ježíš nebo drogy (nejlépe všechno pohromadě). Jsou tu i krásné milostné songy (She Belongs to Me) nebo legrační šňůry slov, ve kterých si autor pustil fantazii na špacír (Bob Dylan’s 115th Dream). Tolik pestrosti už Dylan na ploše jediného alba nevytvořil, ale to neznamená, že se držel zkrátka.

Na následující desce Highway 61 Revisited se od starozákonní symboliky odpíchl k blazeovanému cynismu a drogové surreálnosti. Tu naplno rozjel na následujícím dvojalbu Blonde on Blonde, odkud pochází zmíněné slavné „šperky a brejle“. Na hřejivé Nashville Skyline zůstal tak intimní, konkrétní a přímočarý, jak jen mohl. Akustická Blood on the Tracks se zase nesla na vlně nostalgie a vyrovnávání se s osobními traumaty, zejména z kolabujícího manželství se Sarou. Té věnoval o rok později srdcervoucí song Sara na desce Desire, který jejich vztah aspoň na chvíli slepil. Na trojici alb ze svého křesťanského období, kdy na čas přičichl k bibli, celkem logicky kázal, až mu za ušima hořelo, ale některé z těchhle songů fungují překvapivě dobře dodnes. A po období uměleckého tápání na přelomu 80. a 90. let nakonec Dylan zakotvil v pozici kočovného starce, který komentuje vadnoucí svět kolem sebe a je mu jedno, které století se vlastně píše.

Nakonec? „Nakonec“ totiž nebude ani až Dylan, který na jaře 2011 oslavil 70. narozeniny, zemře. Jeho dílo totiž natolik prosáklo celosvětovou popkulturou, že začalo už před desítkami let prostřednictvím jiných interpretů metamorfovat a žít svým vlastním životem. Odhaduje se, že Bobovy songy přepracovalo na tři tisíce interpretů, přičemž někteří si na nich udělali přinejmenším vlastní živnost: vedle uvedených The Byrds třeba Peter, Paul and Mary. Jiní vydali celá alba dylanovských předělávek: v poslední době Bryan Ferry z Roxy Music. Velmi často se stávalo, že cover verze Dylana se dočkaly daleko větší slávy a komerčního úspěchu než originály. Zatímco taková All Along the Watchtower je v originále celkem nenápadná, v rukou Jimiho Hendrixe se stala hymnou. Nutno uznat, že i The Byrds předělali Mr. Tambourine Man k lepšímu.

Neexistuje snad muzikant, jehož tvorba zarezonovala v tolika žánrech: Dylana předělal někdy až k nepoznání kdokoliv od očekávatelných folkáčů až po industriální Ministry (vystřihli si paradoxně countryový cajdák Lay Lady Lay). A neexistuje snad muzikant (mimo The Beatles), který ovlivnil tolik různých generací kolegů: ano, v 60. letech Dylana předělával každý, ale soundtrack k vynikajícímu filmu Todda Haynese I’m Not There (u nás jako Beze mě: Šest tváří Boba Dylana) dokazuje, že jeho vliv žije i v jednadvacátém století. Na půltřetihodinové kolekci se vedle Boba samotného sešli hudebníci napříč mnoha žánry a generacemi, od veteránů typu Johna Doea nebo Willieho Nelsona přes indie superhvězdy jako jsou Yo La Tengo nebo Sonic Youth až po objevy několika posledních let – například The Hold Steady.

A DÁL?
Proměny Boba Dylana lze hledat i jinde: v jeho promiskuitě, lavírování mezi vírami, nevděku k lidem, kteří mu pomohli na vrchol... To jsou ale věci, které s ním zemřou, zatímco jeho dílo zůstane. Sám Zimmmerman si svůj osud do značné míry předpověděl sám právě v Like a Rolling Stone. Odtamtud pochází verš „no direction home“, kterým Scorsese později pojmenoval svůj dokument. Od roku 1988 totiž Dylan žije na cestě, na takzvané Never Ending Tour; jen do roku 2005 na ní Like a Rolling Stone odehrál téměř sedmsetkrát.

Přísloví, od kterého se Like a Rolling Stone odpichuje, má dva významy. To, že valící se kámen mechem neobroste, může být kritika neplodné nestálosti i varování před stagnací. Bob měl ve svém textu na mysli to první, ale stal se nakonec živoucí ukázkou druhé interpretace. V šestiminutové studiové verzi songu samotného mimochodem absolutně zrušil rádiový formát tříminutové „sloka, refrén, sloka“ písničky a během jejího nahrávání ji protáhl zcela zásadními proměnami od valčíku k rockové instrumentaci s improvizovaným varhanovým intrem. Je jen příznačné, že se tenhle song stal Dylanovým ikonickým. A je jen příznačné, že Dylan sám se upsal cikánskému kočovnému životu. Každý den dělá to samé – ale přitom je vždycky všechno jinak. A když už si jeden myslí, že se od něj nemůže dočkat žádného překvapení, vydá Bob desku koled Christmas in the Heart. A když oznámí, že to byla jeho poslední deska, do roka a do dne se objeví nová – jako letošní Tempest. Tenhle chlap dojde klidu až v hrobě. Kéž se to jen tak nestane.