Shaqualyck | Články / Recenze | 06.01.2013
Pustit tohle do kin v době methanolového šílenství byl čirý nerozum. Anebo znamení. Jenom teď úplně nevím, jestli dobrý, nebo špatný. Pravdou je, že i takhle mohly vypadat divoké začátky Likérky Drak a na světě jsou zkrátka věci, které vás ani Přemek v Receptáři nenaučí. Domácí výroba vlastní kořalky je jednou z nich. Lawless se sice ve vyprávění vrací o hezkých pár let nazpátek, ale některé situace se nemění napříč časem ani kontinenty a magické slůvko prohibice bylo a je motorem lidové tvořivosti. A smrti. Dřív, než stihnete říct jaterní cirhóza, z každého takového podhoubí vyraší nějaký ten hrdinský epos nebo šestákový paperback, který si dřív nebo později řekne o celovečerní přebal ve tvrdých deskách. O to víc potěší, že si jednu takovou lihovou historku vzal do parády prověřený tandem Hillcoat / Cave. A protože vítězná sestava se nemění, nechybí ani Warren Ellis coby spoluautor soundtracku, ani rejžův žolík Guy Pearce. Novou krev představuje Matt Bondurant, chlápek se zajímavým rodokmenem a především autor u nás prakticky neznámé románové předlohy The Wettest County in the World. Říkám si, že to muselo být fakt skvělý, vyrůstat se všema těma historkama o kvérech a podřezaných hrdlech a o pár let později vzdát dědovi hold vydaným románem, který zároveň plní funkci kompletních rodinných memoárů. Ono když se dozvíte, že vaše DNA je už hezkých pár let říznutá nelegálním ethanolem, ten nejlepší způsob, jak s nastalou situací naložit, je, že se z toho všeho pokusíte vytřískat nějakou kačku a ze špatné pověsti uděláte tu nejlepší reklamu. Škoda, že co do obsahu podobně atraktivní literární tvorbu nepředepisují na školách coby povinnou četbu. Není pochyb o tom, že počet vášnivých čtenářů by doznal výrazných změn.
The Bootleggers
Úplně to vidím, hluboká noc, Nick Cave sedí na posteli, na sobě má pyžamko s bílými kralíčky, k uchu přilepené sluchátko a říká: „Ty, Johne, brácho, na nočním stolku se mi teď válí jedna moc zajímavá literatura. Hrozně se tam chlastá a střílí a tak. Drsná škola, znáš to. Napsal bych s Warrenem soundtrack. Budem' si říkat The Bootleggers, to je docela vtipný, co myslíš. Zavolám ještě pár lidem. Už sem to celý vymyslel. Moh' by z toho bejt zatraceně dobrej film! Ještě teď začnu makat na scénáři. A hned zítra ráno se s tím stavím, jo?!“ Ještě že nechtěl, aby ke každému lístku dávali v kině zavařovačku Bílýho Ježíše. Kdekoho teď asi cvrnkne do nosu reminiscence na Proposition, alternativní lyrický western, krvavou báseň plnou bolesti, kterou před pár lety asi ne úplně každý pobral. Chyba lávky. Lawless je v dobrém slova smyslu spíš vidlácká gangsterka než rozervané podobenství o zločinu a trestu. I když…
Mafiáni z Horní Dolní
Všichni svým způsobem nakonec dostanou, co si zaslouží, někdy i s tučnými úroky. Špatným lidem se tu dějí špatné věci. A zlo, coby určující charakterová kategorie, je ve větší či menší míře zastoupeno u všech přítomných, snad jen s výjimkou žen, které jsou vyobrazeny klasicky westernovým, statečně trpitelským a (bez ohledu na minulost) neposkvrněným způsobem. V Lawless nenajdete jedinou výrazně kladnou postavu mužského pohlaví. Zdejší chlapi mluví sprostě (hodně), teda když je jim rozumět, spodní prádlo si nemění každý den, pokud ho vůbec nosí, a pro ránu nejdou daleko. Málokdy zůstane u jedné. Drsní hoši, co mají na záchodě místo toaleťáku natrhanej šmirgl papír. A bratři Bondurantovi se od ostatních liší leda tak podnikatelskými ambicemi, které však nepřesahují hranice nejbližšího okresu. Prohibice dokáže kola ekonomiky roztočit na všech společenských úrovních. Mít svou vlastní pálenici – hotovej zlatej důl. Možná i víc než to. Ten příběh se prodává sám, tím spíš v české kotlině, kde je alkoholismus národní sport a každý abstinent je podezřelý. Pozoruhodný je výrazně lokální charakter vyprávění, které v podstatě nepřekročí práh jednoho městečka. Do Chicaga je to rozhodně dál, než co by prázdnou (čti: vypitou) zavařovačkou dohodil, a o Atlantic City zdejší boys dost možná nikdy ani neslyšeli. Nejsou to uhlazená mafiánská esa s armádou bezejmenných nohsledů se samopaly. Špinavou práci si místní dělají sami. Mluví v holých větách, nenosí drahé obleky s tenkým proužkem a termín „psí dečky“ je pro ně nanejvýš tak způsob, jak naložit s neposlušným domácím mazlíčkem. Destilují si svůj americký sen, úřadům navzdory, svou práci milují a vůbec jim nevadí, že při tom čas od času někdo přijde o život či genitálie. Zkrátka riziko podnikání.
Příběh (spíš) pro chlapy
Problém nastává ve chvíli, kdy (anti)hrdinové musí pro jednou čelit vyšší formě zla, než jakou představují oni sami. Do cesty, po které den co den putují dodávky nelegálních lihovin, se jim totiž postaví sadistická ruka zákona slizkého Guye Pearce. Ten, stylizován do Toma Waitse, představuje pro všechny obyvatele zdejšího zapadákova nepříjemnou vyrážku, která nejde poškrábat. Má svoje metody a kořalkový business mu ani trochu nevoní. Konflikt je nevyhnutelný. A bude to bolet. Všechny. Kamera před násilím neuhýbá a pokaždé, když k něčemu nepěknému dojde, má to divák z první ruky. Není proto těžké uhodnout, že zvolené pojetí bude vyhovovat spíše jedné části publika. Samčí biják. Pravdou je, že slušný prostor dostávají i dva ženské protějšky bratrského trojlístku. Životem protřelá a tvrdému mužskému světu přivyklá holka do nepohody Maggie (typově přesná Jessica Chastain) a plachá a bohabojným hyperprotektivním otcem střežená Bertha (typově ještě přesnější Mia Wasikowska). Láska za časů prohibice.
Bratři, jak se patří
Tím se dostáváme k jedné z největších hereckých nadějí tohoto tisíciletí. Mám za to, že (ne)talentovaný pan Hověz tímhle filmem definitivně potvrdil, že jeho herecký rejstřík čítá všehovšudy dva a půl výrazu a jakoukoliv novou roli „hraje“ úplně stejně jako ty předchozí. To znamená nijak. Na ochotnický spolek ze Ztracené Lhoty by to nejspíš stačilo, na hollywoodskou hvězdu první velikosti, navíc s neskrývanými a již brzy dost možná reálnými oscarovými ambicemi je to šlakovitě málo. Transformers, Constantine, Wall Street, Disturbia, Indiana Jones – pořád ten samej kukuč. Ten hoch se po herecké stránce snad ani nesnaží cokoliv předstírat, on v těch filmech prostě jenom je. Víc toho neumí. Profesionálně statuje a odříkává text. Jenže má natolik intenzivní charisma, že mu to ke spokojenosti publika bohatě stačí. Čísla z jeho fanklubu hovoří víc než jasně. A továrna na sny má svou novou mladší verzi Harrisona Forda. Jmenuje se Shia LaBeouf. To Tom Hardy je jiná liga. Jen má trochu smůlu, že během jednoho roku hraje podruhé dost podobnou postavu. Ačkoliv Bane, coby Batmanova nejhorší filmová noční můra, obýval úplně jiné univerzum, tomu srovnání se neubráníte. Forrest Bondurant je totiž i přes absenci obličejového tuningu jen další urostlý macho bijec s kartičkou do logopedické poradny. A pokud si k tomu zpětně vybavíte Bronsona, naskočí vám poslední výstraha před pádem do škatulky. Nezbývá než doufat, že k tomu nedojde, byť nelze nevidět, že v osobě Toma Hardyho současná filmová fabrika nového Charlese Bronsona už možná objevila. Relativně velkou neznámou je jméno Jason Clark, představující nejdivočejšího, nejnásilnějšího a také nejvyšinutějšího z Bondurantových bratří Howarda. O tomhle chlapíkovi ještě uslyšíme, a to navzdory jednorozměrnosti jeho postavy. Pikantní je, že Clark se nedávno objevil ještě v jednom mafiánském majstrštyku. Veřejní nepřátelé Michaela Manna však byli hereckými personami našlapaní, a tak jste jeho jméno v titulcích mohli snadno přehlédnout. Méně už jeho postavu brutálního „Zrzka“ Hamiltona.
Public Enemies 2: rustikální balada z hadrů (pro bandity)
Ta jistě neunikla pozornosti Hillcoata. Dokonce bych se vsadil, že před Lawless Mannovy „Nepřátele“ opakovaně sjížděl. Zobrazeným násilím i odosobněnou atmosférou bez naléhavosti se jim nejen že přiblížil, možná slavné Dillingerovo requiem i předčil. Publikum netahá do děje, záměrně jej staví do role udiveného pozorovatele. Celkový dojem z filmu je ale jiný. Skutečnost, že to Dillinger nakonec koupí, protože není žádný dobrák, není sofistikovaná hlavolamka. V Lawless je to trochu jinak, protože ruka zákona by zasloužila useknout. Cave si coby scenárista dokonale pohrál s dvojakostí dobra a zla. Záporáci jsou tu za klaďasy. Zapadákov je země bez zákona a v právu je ten, kdo má větší kvér. Divák neví, komu vlastně držet pěsti, zobe tvůrcům z ruky. Prostředí venkova tomu dodává na důvěryhodnosti a zintenzivňuje prožitek z viděného. Žádné kostýmní divadýlko uprostřed velkoměstských bulvárů s nastrojenými ulicemi plnými papundeklových barů s hopsandama. Jen hlína, špína, pot a chlast. Už dlouho se mi nestalo, že bych koukal na film, který z plátna čpí. Naposledy to byl případ Tykwerova Parfému, tam šlo ale o záměr, zatímco tady je to spíš kouzlo nechtěného. Anebo je Hillcoat machr. Neboří zažité mafiánské stereotypy, pouze si jich nevšímá.
Miller's Untouchables
Možná vám během filmu naskočí fragmenty z Millerovy křižovatky, Neúplatných či z filmu Poslední zůstává, ale stejně se tomu ani nepřiblížíte. Dokonce lze zahlédnout i kultovní Konec rozkvětu Michaela Ritchieho. Ale to nakonec není až tak podstatné. Lawless nic nekopíruje, zůstává svůj, to je jeho devíza. Navíc nabízí slušný žánrový crossover. Ze všeho nejvíc připomíná poctivou gangsterku, smrdí westernem, nevyhýbá se romantice. Škoda, že psychologie postav vyklidila pole krvi a někdy až krapet přepálenému chlapáctví. Z bratrského trojúhelníku se dalo vykřesat i něco stran sourozenecké rivality. Bondurantovi chlapci žijí spíš vedle sebe než spolu, z rodinného podniku se ale odchází špatně a z dobře rozjetého obzvlášť. Není pochyb o tom, že Cave si rozumí se samorostlými mužskými archetypy na okraji společnosti. Má k těmhle typům jaksi blízko, možná proto, že sám převážnou část života balancoval na hraně. Oslovují ho takoví, kteří to mají do světa sociálně patologických jevů stejně daleko jako do nejbližší hospody. A Hillcoat na tom bude podobně.
Nedělní chvilka country music
Slušelo by se říct pár vět o hudebním doprovodu. Nic nového pod Sluncem. Soundtrack značky Ellis & Cave šlape v rytmu zemitého country s houslema a banjem a krom autorského dua nabídne třeba Ralpha Stanleyho a nesmrtelného Willieho Nelsona. Funguje bezchybně. Je pomyslným dvanáctým hráčem, dokonale dotváří dění na hřišti. Až budete jednou s prostřelenou rukou zasněně zírat za mrazivé noci do úplňku a užívat si každičké promile, bude vám s velkou pravděpodobností v hlavě znít něco podobného. Felčar počká.
Tvrdej klipař, co se drží zpátky
Vzhledem k tomu, že zpracované téma je storkou ryze americkou, leckoho pravděpodobně překvapí národnostní složení tvůrčího týmu. Hillcoat s Cavem obstáli bez ztráty kytičky. Scorsese by stejně potřeboval ten svůj New York či Boston, Spielberg mafiány neumí, DePalma už je v důchodu a Fincher by z toho chtěl udělat horkého oscarového favorita. John Hillcoat je sympatický mimo jiné i tím, že si vybírá látku, která nemusí za každou cenu cinkat zlaťáky. Producentům jde trochu na ruku výběrem tváří, které jsou v kurzu a jejichž jména vzbuzují alespoň minimální naději, že na to lidi přijdou. Člověk má pocit, že už si pár let jede to svoje a nikam nespěchá. Na první ligu to sice ještě není, ale už se o něm ví. Když má navíc v zádech autory jako Nick Cave nebo Cormac McCarthy, nemá potřebu exhibovat, věří v sílu příběhu a dodá mu na filmovém plátně jen to nejnutnější. Při tom by mohl s nashromážděným materiálem uspořádat obrazové orgie. Od klipařů se to očekává, Jonathan Glazer či Francis Lawrence o tom vědí svoje. Hillcoat má na triku videa pro INXS, Depeche Mode, Siouxsie and the Banshees nebo UNKLE, proto se tak trochu počítalo s tím, že i v rámci celovečerního formátu pojede podle hesla „není až tak důležitý, o čem to je, hlavní je, jak to vypadá“. Žádná přehnaná vizuální ekvilibristika, poctivé řemeslo, forma slouží obsahu, nikdy naopak. A co je z hlediska vyprávění možná nejdůležitější, Hillcoat skvěle drží tempo. Kdyby se rozhodl pro muzikantskou dráhu, byl by z něj výborný bubeník.
Země bez zákona / Lawless
Režie: John Hillcoat (2012)
www.lawless-film.com
Kristina Kratochvilová 25.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).