Shaqualyck | Články / Reporty | 15.04.2013
Olomoucké přinádražní Bounty Rock Cafe je zvláštní instituce. Ve dne kavárna s meníčkama, v noci převážně anything revival klub s prapodivným line-upem a pestře namíchaným obecenstvem. Petra Vášu zná kdekdo, o jeho koncertu ve středu večer nevěděla živá duše. Téměř. Je krátce po osmé, vcházím dovnitř. Hlavní aktér pokuřuje na čerstvém vzduchu a uvnitř to zatím vypadá na dekadentní večírek pro zvané. Uprostřed místnosti sedí u stolu nevlastní brácha Aleše Najbrta s obrýleným dvojníkem Johna Goodmana a srkají česnečku. Semo tamo trocha člověčiny, dvě grupies na baru, jinak prázdno. Pije se polotmavá jedenáctka. Když se o několik minut později zjeví tahoun večera a zahlásí: „Tak já jdu na to,“ spočítali byste diváky na prstech jedné ruky vášnivého cirkularisty. Promo se nekonalo, těch pár nadšenců je malý zázrak. Naivita pořadatele nebo snad exkluzivní VIP koncert pro (doslova) pár starých známých? Možná jen tuze rafinovaný door deal. Tak jako tak, trapas.
„Je tady asi dvakrát víc lidí než před rokem,“ bere mistr situaci s humorem a jeho nasazení nepočetné kulise v žádném případě neodpovídá. Naopak. Od prvních sekund se za mikrákem epilepticky zmítá, klepe, tleská, luská a vyluzuje roztodivné (pa)zvuky. Trochu Tarzan, trochu Iggy Pop. Mrzká návštěva mu, zdá se, vůbec nevadí. To samé se však nedá říct o skupince užvaněnců v popředí, kteří si evidentně spletli lokál. V káravém intermezzu dostává prostor improvizovaný rap zabedněných hospodských kecálistů. Bez úspěchu. „Já teď asi budu muset udělat něco, co jsem ještě nikdy neudělal,“ ozve se nesměle, skoro až omluvně, z pódia. „Nezlobte se, ale já tady nemám kapelu a nebudu pokračovat, dokud se vy neztišíte.“ Přiznám se, že takhle stydno mi za někoho už dlouho nebylo. Trojice zmlkne a po chvíli nasupeně vyklízí pole. Naštěstí. V průběhu večera je nahrazují náhodní příchozí z ulice. Když nic jiného, večeru to aspoň dodává na bezprostřednosti.
Jede se dál. Poctu Jindřichu Mořeplavci střídá skladba Les vábí. Jemný rozjezd, táhlé tiché zapískání na mikrofon. Prototyp romantické moravské sovy. Rázem jsme obklopeni kmeny, větvovím a divou zvěří. „Krásný hall,“ chválí Váša zvukaře. Celým setem pravidelně prostupují výlety do univerza jeho „ekopsychologické opery“ Lišák je lišák. Koncept Vášova fyzického básnictví sází na absolutní tělesnost, rytmus je pro něj vědní disciplínou, v gestikulaci si nezadá s dopravním strážníkem. Tleskáme. V mezičase si performer nedbale zavdá z dvojky červeného a jednotlivé kusy prokládá historkami o zvířátkách a cvičení u brněnské dálnice. Češtinu v textech ohýbá do takových poloh, že by i Tatáčům poklesla čelist. Žáček, Vodňanský, všechno málo. A hulí míň než Plíhal! Ty syčáci a Velký trh. Nonšalantní beatbox. Za večer slyšíme lokomotivu, moře i exotické živočišné druhy. Takhle pestrou paletu citoslovcí nevylisujete ani z celé mateřské školky.
„Teď byste si mohli zapnout mobilní telefony a vytvořit mi heavymetalový podklad.“ Co na to chcete říct? Do hry vstupuje elektrická air guitar a pomyslný hmatník je znásilňován v přímém přenosu. Váša neváhá nasadit ani svou popelavou hřívu. Kadeře levitují v prostoru a chvíli to celé skutečně zní jako neviditelná kapela. „Ejouuu, foxy lady!“ Definitivně podléhám téhle absurdní dadaistické animalitě a těším se, až si dám „Lišáka“ doma ze sluchátek. Znovu a znovu, až do zblbnutí, což nebude trvat dlouho.
Petra Vášu je v každém případě nejlepší zažít. Hezky v reálu, z očí do očí, z ruky do ruky. Střapatý lesní démon je stále ve výborné kondici a je velká škoda, že se o tom nepřišlo přesvědčit vícero alternativních nadšenců under-undergroundové poezie. Přídavek se nekoná, ono vytleskat někoho v pěti lidech dá docela fušku. Hlavní aktér toho má stejně tak akorát. „Hrál“ přes hodinu a skoro se vydal z podoby. Doufám, že se uvidíme zase za rok. To by ale promotér musel nejdřív vytáhnout hlavu z písku…
Petr Váša
10. 4. 2013, Bounty Rock Cafe, Olomouc
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.