Leonard Cohen a jeho společenství kloubouků

Lidé aplaudovali hned, jak se objevila postava v kloubouku, zdálky nemohli poznat, že tohle ještě není Leonard Cohen. Těžko se orientovat v záplavě huček a obleků. Hned ale jak si světlo Cohena našlo, plná 02 aréna povstala. Dojemný moment. Aniž by zazněla jediná píseň, všichni tleskali a upřímně Cohena vítali.

Ten k publiku za celý koncert promluvil souvisleji dvakrát, hned po úvodní písni všechny pozdravil a dodal, že neví, jestli se znovu shledáme, ale slíbil, že dnes večer nám s kapelou dají všechno, co umí. Plně si vědom svého věku vydržel hrát tři hodiny, s přídavkem, který by vydal na třetí část koncertu, a přitom si ještě poskakoval cestou z pódia. Lidé seděli a ani nedutali a oceňovali stejnou měrou jak Cohena, tak sóla ostatních muzikantů a zpěvaček.

I když se turné oficiálně jmenuje podle poslední desky Old Ideas, Cohen vybíral hlavně z katalogu svých starších písní. Nechyběla tak Suzanne, kterou zahrál hned na začátku druhé půle, čímž ji zbavil přídechu očekávaného přídavku, Sisters of Mercy, So Long, Marianne nebo I'm Your Man. Se stejnou grácií zpíval i nové písničky, které publikum přijalo stejně dobře a, což se u nás ne vždy stává, reagovalo i na změny a obsah textů. Bylo dost času na oddech, pro Cohena, i pro posluchače, písničky prokládala instrumentální sóla a dvě si také vystřihly zpěvačky, Alexandra Leaving a If It Be Your Will.

Na Cohena byl fantastický pohled. Pokorný starý pán, který často poklekával, snad mu to bylo i pohodlnější, dokázal hypnotizovat celou arénu. A i když toho tolik neřekl, celý koncert si se všemi povídal skrze svoje texty. Od nekompromisní Chelsea Hotel No. 2 (I remember you well in the Chelsea Hotel, that's all, I don't even think of you that often) po satirickou Going Home se lehce probíral náladami a stejně jako v některých momentech mrazilo v zádech, tak při First We Take Manhattan si klidně rozjel temnou diskotéku. V 02 aréně bylo na rozdíl od venkovního tepla příjemně klimatizováno a při kytarovém sólu se člověk mohl vnořit do měkké sedačky a nechat se unést na řeckou pláž, myslet si, že ho neovívá větrák, ale mořský vítr, a k tomu mu Leonard Cohen recituje básně. O moc lepší už to být nemohlo.

Naprostý profesionál se na obecenstvo zlobil jen jednou, když v Tower of Song jednou rukou vyhrával na malé klávesy a ono mu do toho tleskalo. Hodil do hlediště nazlobený pohled, jak že má teď asi do toho hluku dobře nastoupit. Zdálo se, že všichni pochopili, protože do konce písničky už byli potichu. Málokdo se nebojí vybrnkávat si pár tónů na klávesy před tisícem lidí, a přitom podat píseň s takovou důrazností. Každý kousek, který hrál, mohl být vrcholem koncertu.

Leonard Cohen byl v neděli důkazem dobře prožitého života. Jak za potlesku vestoje přišel, tak i odešel, přidal dlouhý přídavek a když děkoval za to, že jsme my, jeho posluchači, udrželi jeho písně už devadesát let při životě, usmíval se v dobrém rozmaru a působil dojmem, že by vydržel hrát celou noc. Cohen byl výtečný.