Články / Reporty

Long Distance Calling a trojice polonahých fandů

Long Distance Calling a trojice polonahých fandů

woko | Články / Reporty | 12.03.2013

Hard rock, blackmetalové balady a německý post-metal může znít jako podivná kombinace na jeden večer, ale přesně v tomhle pořadí se v pátek osmého března sešla sestava kapel do pražského HooDoo. Klub byl zaplněn přesně, jak má být. Tak akorát, aby se lidi neumlátili a zároveň kapelám nepřišlo, že je poloprázdno. Doors v 19h a konec hodinu před půlnocí dával tušit, že každý dostane prostoru do sytosti a že nepůjde jen o headlinera večera Long Distance Calling.

Všechno šlapalo jak hodinky, takže norští Audrey Horne spustili to svoje chvilku po osmé. Abych pravdu řekl, vůbec jsem nevěděl, co čekat, nic jsem od nich neslyšel a vlastně jsem neslyšel ani o nich. Pětice ale rozjela tak fantastický hard rock, že jsem musel prvních pár písniček hledat bradu po zemi. Zvuk vůbec neskrýval, že kytaristi hrají ještě v Enslaved a Sagh, takže v každém válu bylo asi patnáct kytarových sól a občas to zavánělo blackmetalovým tempem nebo hrubostí stoner rocku. K mému překvapení jsem si užíval čistý vokál Toschieho, se kterým jsem se po koncertě bavil a on se netajil svým nadšením ohledně ohlasu českého publika. Po 45 minutách, kdy předvedli většinou pecky z čerstvého Youngblood, přivítali Sólstafir a všichni byli tak rozdovádění, že na rozloučení s tour (druhý den jeli domů) vybalili Ace of Spades. Jestli to někdo natočil celé, tak to proboha už dejte na YouTube, protože to byl jeden z nejlepších koncertních okamžiků, co jsem kdy zažil.

Po krátké pauze se objevili Sólstafir a před pódiem najednou nebylo k hnutí. Naprostá nadvláda černého oblečení a dlouhých vlasů napovídala, že tahounem večera budou právě oni. A ono fakt. Svou temnou post-blackmetalovou tři čtvrtě hodinku začali docela zhurta, ale nebylo to nic skličujícího. Že jsou Sólstafir z Islandu byste totiž poznali právě díky tomu, jakou atmosféru jejich hudba navodila. Pokud se někdy snad budu sám procházet po chladné islandské krajině a temných lesích, budou to právě oni, které budu mít v uších. Odezva přihlížejících byla omračující. Islanďané u nás vydali už své první EP (1996) a při vystoupení bylo znát, že mají s naším národem dost společného. Bohužel vzhledem ke stopáži jejich balad se kapela dostala sotva ke čtyřem, ale nikdo neodcházel zklamaný. I po tomhle koncertě byla s účinkujícími skvělá řeč, skoro jako bychom se znali několik let.

Hlavní hřeb celého večera se bohužel octl před poloprázdným sálem, který se zaplňoval jen pozvolna. Kotel přímo před kapelou udržovala trojice polonahých fandů, která nedostatek obecenstva skvěle vynahrazovala. Jak skladby odsýpaly, hlouček lidí houstnul a při první pecce Black Paper Planes se někteří i odvázali. Long Distance Calling se poprvé představili v nové sestavě, ve které je natrvalo nový klávesista a zpěvák Martin Fischer. Ten se nezájmem nedal zviklat a jeho vokály naživo zapadly do hudby o něco lépe než na albu. Nezazněly jen skladby z nové desky, ale i ty populárnější starší kousky. Němci svůj set protáhli skutečně až do jedenácti, a i když na nich bylo paradoxně nejméně přihlížejících, nikdo s tím neměl problém.

Fajn prostředí, úžasné kapely, pohodoví diváci – co víc si přát. Odcházel jsem nadšený, protože jsem vůbec nečekal tak fantastický večer.

Info

Long Distance Calling (de) + Sólstafir (isl) + Audrey Horne (nor)
8. 3. 2013, HooDoo, Praha

foto © Shirin Kasraeian

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace