woko | Články / Recenze | 07.03.2013
Němečtí Long Distance Calling jsou pro mě jednou z kapel, které provázely velkou postrockovou bublinu kolem roku 2006. S jejich debutem Satellite Bay a druhým albem Avoid the Light si získali širokou fanouškovskou základnu hlavně po Evropě, jelikož uměli sladit hrubší tóny post-metalu s lidštější kompozicí skladeb. Zároveň se ale dokázali zavděčit i druhému táboru, když na songy delší než sedm minut, nájezdy a breakdowny slyšeli zatvrdlí inťoši od post-rocků.
Někdo by mohl namítnout, že za těch pár let, co hrají, se moc nevyhranili a hrají pořád to samé. Tomu jistě zavře pusu to, že na novince The Flood Inside už neuslyšíme jednoho ze zakládajících členů Reimuta Von Bonna, ale kluci vzali do kapely plnohodnotného zpěváka. Kdo si teď začal trhat vlasy, toho můžu ujistit, že Martin Fischer svůj vokál propůjčí sotva půlce skladeb na desce. Jeho hlas mi přijde zaměnitelný a pořád se nemůžu odpoutat od představy, že jeden z kytaristů se rozhodl u hraní kdákat do mikrofonu. Hudebně pak skupina předvádí svůj zažitý standard a zvuk je na čtvrté desce nejuhlazenější a nejučesanější. Je slyšet, že si dali hodně záležet na každém riffu a všechno nacvičovali tisíckrát, aby to znělo správně. Kvůli tomu mě na albu nic nepřekvapilo, nenašel jsem žádný zlatý hřeb, ale ani nedokážu vybrat nejhorší song. Zasněné, vesmírné pasáže střídají tvrdší riffy, jak podle rozvrhu. Párkrát se pánové opřou i do elektroniky a místy to může připomenout Maserati.
The Flood Inside nechce hlavně urazit. Na desce se kapela se oťukává s novým zpěvákem a zkouší, co na to řeknou fanoušci, zpěvák je v tomhle žánru velice subjektivní záležitost. Long Distance Calling mají dnes zvuk, který je bezpečně odlišuje. Je to zvuk vzdáleně podobný post-metalu, ale tak zjemněn a zjednodušen, že si dokážu představit, že zní z rádia. Není to špatná deska, ale ani něco extra. Potěší, nenadchne.
Long Distance Calling - The Flood Inside (Superball Music, 2013)
www.longdistancecalling.de
Jiří V. Matýsek 20.12.2024
Do světa písničkářů se noří nová publikace novináře, muzikanta a pečlivého lovce příběhů písní Michala Bystrova Hvězdy v polostínu. Nabízí stovku portrétů písničkářů ze šedesátých let.
Matej Žofčín 18.12.2024
Keď internet objavil na Bandcampe jeho album To See the Next Part of the Dream, ľudia o ňom na stránkach ako Rate Your Music a Reddit nevedeli prestať rozprávať.
Martin Zoul 17.12.2024
Jsou tabu a tabu. Některá se zhroutí při sebedrobnějším otočení dějinného soukolí, jiná působí dojmem monolitu, do kterého byly při vzniku člověka vyryty základní zákony lidství.
Jakub Veselý 10.12.2024
Portfólio koluje pomedzi rockovými pasážami, jazzovými improvizáciami, punkovým rázom a avantgardným experimentálnym prístupom k hudbe.
Filip Peloušek 05.12.2024
Povznášející, psychedelií a euforií prosáklá hudba doplněná o do výšky vyhnaný zpěv Joshuy Hodgese v protikladu s texty plnými pochybností.
Kristina Kratochvilová 25.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.