Experimenty v času a prostoru (Moody Moon Noize 2024)

Když pár dní před expedicí do Chomutova dostávám do mailu souřadnice hotelu Bobr, nevzbudí ve mně důvěru. Na Moody Moon Noize se těším už hezkých pár měsíců, ale zbavit se lehkého svrbění nejistoty z nevšedně pojaté akce v kulisách podkrušnohorského města se mi nedaří. Zbytečně. Lekci z předsudků a předjímání dostanu v následujících třech dnech hned několikrát, vždy tou nejlepší formou a v momentech, kdy bych to čekal nejméně.

Do minivesmíru prvního večera se dostávám s koncem Eastworks. Ve frontě na pivo dostávám informaci, že šlo už teď o nejlepší koncert festivalu. Nevadí, čas pustit se do vlastního objevování, hned vzápětí se nechávám strhnout do víru psychedelie a nekonečného jamu v podání Ginger Wizard & The Peter Jacksons. To, že si to kluci užívají, je viditelné na míle daleko, festivalová nálada naskakuje. Ještě za zvuku nekonečných kytarových smyček linoucích se z ulice objevuju prostory dvorečku Rouge, o patro výš mi někdo do ruky vráží prvního panáka a při návratu do publika se není možné pohnout, aniž by se člověk s nikým nezdravil a neobjímal. Začínám pomalu chápat, o čem chomutovský výsadek je a bude. A zároveň nabývat jistoty, že se mi tady bude líbit.

Už v tu chvíli jsem očarovaný prostředím přilehajícím ke Kostelu sv. Kateřiny, a to ještě netuším, co se mnou udělá výprava do jeho nitra. Nápad vytvořit stage pod cihlovým klenutým stropem kostelního sklepení, diváky posadit na staré, snad z nějakého divadla vytažené sedačky, a nechat je ve tmě tápat, kam přesně šlapou, je dramaturgický kumšt. Nová úroveň zážitku je, když se těmito prostory rozezní Oči vlka. Místní blackmetalová dvojice naprosto pohltí podzemní kulisy a ony na oplátku pojmou ji. Zaklínání zahalené do mlhy, iniciační rituál. Chybí už jen závěrečná proměna ve vlka.

fotogalerie z festivalu najdete zde, tady a tu

HEXAGON OSUDŮ

Druhý den, bohužel částečně pracovní, mě zavádí dále do uliček historických ulic města. Po chvilce bloudění a ohledávání okolí nazdařbůh vcházím na dvůr bývalého jezuitského kláštera, abych na venkovních lavicích kavárny našel už podobně ztrápenou bandu s notebooky před sebou. Sdílení strastí je lék, a tak je z brzkého odpoledne cowork jako žádný jiný. Klášterní zahrada se stínem a šploucháním vody v kašně je vůbec spásným prostorem v parnu konce léta a místem, kde si už podruhé říkám, jak se v Chomutově cítím dobře. Hezká facka od města na moji předchozí zabedněnost. A to netuším, že jsem stále na začátku.

Není tajemstvím, že na Moody Moon Noize hrají prostory stejně významnou roli jako to, co se v nich odehrává. A tak během víkendu neobjevuju jen dvoreček před Rouge, který je oázou klidu, stínu, milé společnosti a skvělé kávy od Sister’sweater, ale postupně i další místní poklady. Program nás tak zavádí do starých brutalistních městských lázní, s patinou zakonzervovaného místa, u kterého se ještě neděsíte, že vám spadne na hlavu. Velkoformátové fotky Julie Hrnčířové přeměňují kolosální prostor na okraji parku v jedinečnou galerii. Set sxilence, pohrávajícího si s beaty i hlasem, a navazující hyperpopová party Yanntraye & Kvítka, podpořených Tokyo Drift, rozvibrovávající skleněnou stěnu fasády, zase přesvědčují, že podobnou vernisáž i dernisáž v jednom znovu nezažijeme. A nezažije už asi nikdo.

Poznávání neprobíhá jen v upraveném centru. V sobotním poledni vyráží stará červená karosa, kterou vlastní blbostí doháníme v autě, na sídliště Březenecká. Už z dálky se nad běžné paneláky tyčí monstrózní brutalistní kolosy, tzv. Experimenty. Nastává podívaná jak vystřižená z dramatu od Ionesca. Skupina povětšinou Pražáků se trousí sídlištěm a za výkladu rozléhajícího se z poponášeného reproduktoru rejdí pohledy mezi nekonečnou řadou balkonů. Z nich místní obyvatelé naopak shlížejí na nesourodé hejno na chodníku. My koukáme na ně, oni hledí na nás. „Jak se vám tu žije,“ padne z reproduktoru otázka směrem vzhůru. Dobře. A mohlo ještě líp, ale většina záměrů architekta Rudolfa Bergra, který se nenechal inspirovat nikým jiným než samotným Le Corbusierem, byla převálcována realitou sedmdesátých let. Místo mramorových obkladů zbytky ze stavby metra, z plánů na bazén a hřiště zůstaly jen základy sprch a ze šesti domů uspořádaných do tvaru větrníku se s vypětím všech sil podařily pouze tři. Umělecké mozaiky dnes dřímají pod vrstvou oranžově omítnutého polystyrenu. Dopadlo to jako vždycky, tak nějak po česku a budovatelsku zároveň.

Stěžejní zážitek přichází chvíli po prohlídce. V místní hospůdce U Páji umístěné v hexagonu uprostřed sídliště, která okamžitě navodí atmosféru lokální nálevny osobitou výzdobou složenou z fotek štamgastů, větví pod stropem a křiklavě oranžového baru lícujícího se zatepleným panelákem venku, potkáváme na zahrádce Láďu. Životní příběh zhuštěný do pár desítek minut. Ví, kde jsou tu varny, policajti je nechávají být. Sám si prošel perníkem, přestěhování na Moravu ho zachránilo, teď už jen pozoruje zničené osudy kamarádů, kteří zůstali. Toho dalšího, na vozíčku, pobodali ve výtahu a okradli. Ostatně každou chvíli tady někdo někoho pobodá. U Páji je klid, můžou sem jen členové klubu, což jsou všichni, kdo mají dostatečně světlou barvu kůže. Posloucháme, vstřebáváme. Vytržení z bubliny všedního života v Praze. Další facka.

to nejlepší podle redakce a přátel

NA VODĚ, V PODZEMÍ I KULIŠÁRNĚ

Do vydýchaného sálu Kulisárny, které nikdo neřekne jinak než kulišárna, vpadnou Deti. A není to probuzení ve stylu, kdy vás někdo vezme za rameno a zašeptá vaše jméno. Tohle je, jako když vám někdo chrstne na hlavu kýbl ledové vody, a ještě vás kopne do koulí. V závěru frenetický dav stírá hranici mezi podlahou a podiem, kytara letí mezi lidi, zpěvačka křečovitě kroutí rukama jako panenka s drátem v břichu a kytarista znásilňuje vlastní pedály. Šílenství, punk a zase punk.

Ostatně v kulišárně se velké věci střídají jedna za druhou. Set Island Mint a jejich suverénní indie-psychedelická nálož mě posílá několikrát ven nabrat vzduch do plic, abych to všechno udýchal. Kluci z garáže zase rozjíždí tak energickou show, že na jejím konci už opravdu nechci slyšet vůbec nic. Nic jiného. O den později Mezi patry klid a jejich kolážovitý set rapu, deníkových záznamů, neklidného vrtění a rozpadajících se beatů sednou do závěrečné fáze festivalu a do uší notně vypražených návštěvníků stejně jako kebab v nočních hodinách.

Ještě jednou k náměstí. Nerad někdy používám označení koncert festivalu, ale hodina, která se odehrála ve sklepě Kostela sv. Kateřiny během vystoupení Petry Hermanové, nejde popsat jinak. Prostředí opět řádně zamlžené krypty, mocný zaklínající vokál a tóny přes sto padesát let staré autoharfy tvoří společně tak hutnou atmosféru, že se posléze na denním světle kavárenského dvorku jen těžko někdo zmůže na slovo. Do očí smrti se dívám ještě teď, husí kůži svlékám pomalu.

Když si člověk myslí, že viděl a postupně snad i vstřebal veškeré vrstvy festivalu a jeho prostředí, dorazí ke Kamencovému jezeru. A může zůstat stát a jen koukat, další masterpiece, další zážitek z kategorie na celý život. Podle nadšených pohledů několika místních už možná neopakovatelný. Dav na opraveném molu ponořený do stupňujícího se setu Kewua, který si všechny vodí, jak se mu zachce, dokola kroužící šlapadla a na nich balancující tanečníci a fotografové, lidi splývající na hladině okolo a za zády postupně mizející denní světlo. Kdybych neměl fotky, nevěřil bych, že se to stalo. Brat summer v té nejlepší podobě.

VLASTNÍ TEMPO I ZPŮSOBY

Moody Moon Noize je spletenec všeho, co na festivalech můžete zažít, ale ve stejné formě zároveň nezažijete nikde jinde. Hudba, místa, jídlo, lidi, zážitky. Vše se mísí, organicky prolíná a nechává vás prožít akci vlastním způsobem a tempem. Ostatně málokterý festival by ustál, kdyby mu z programu vypadly dvě „hlavní“ jména. Tady se jede dál, žádné remcání, naopak o to větší podpora náhradníků. Nestihnete přednášku? Nevadí, protože šance, že s Václavem Janoščíkem stejně skončíte kontemplovat nad překladovou literaturou i smyslem bytí na zahrádce před Kulišárnou, je hodně velká. Anebo že místo nejlepších koncertů festivalu dokážete dvě hodiny sledovat drama v podobě šachové partie a máte pocit, že takhle to má být.

S kruhy pod očima, vynechávajícím motorem v autě a panickou vzpomínkou na melouny úplně všude se v nedělním poledni deru pražskými silnicemi k vysněné posteli. Když vysazuju část Full Moon posádky před hlavním nádražím, zazní věta, že konečně končí festivalová sezóna a nastává období klidu. O tom nic nevím, ale chomutovské uličky, dvorky a sídliště mě budou provázet kdykoliv, když si budu potřebovat vybavit si definici toho, jaké to je cítit se sakra dobře. A ať už příští rok bude Moody Moon Noize v Chomutově, Jeseníku, nebo jen ve vzpomínkách, nebude to nakonec o místu a čase, ale o všech těch lidech, který jej dělají tím, čím je. Klišé? Možná, ale doznívající pocity nelžou.