Starý jizvy, nový rány (Esazlesa, Drom, FDK)

„Jenom si vzpomenout,“ křičí Lukáš Bouška opakovaně, zatímco se staré jizvy znovu otevírají a bolavé vzpomínky se derou ven. Není třeba dlouho pátrat v Paměti, Esazlesa už v první skladbě, pro kterou sahají až do debutové nahrávky, připomínají zručnost a extatickou energii, se kterou si rvou nitro.

Nahrávka Dokud vím, co mám, kterou dnes kapela pokřtí, sice otevírá témata únavy a stárnutí, intenzivní útok na smysly a pocity započatý v úvodu setu se ale přenáší i do nových skladeb. Tam, kde na právě vydané desce Esazlesa polevují, se v živém podání stejně drží pocit naléhavosti. Touha předat všechno dál. Vykřičet se, dokud vím, co mám. A publikum nedočkavě naslouchá, zapojuje se do téhle obousměrné terapie.

Kde dříve dominovaly obměny tklivých partů a prudkých kytarových výpadů, teď kralují rockovější postupy. Kytarový přechod v novince Břímě, těsně, než Bouška zakřičí „stojím po krk ve tvym bahně“, je jednou z ukázek hudebního vývoje Esazlesa. Sdělení je ale pořád stejné – vztek, smutek a pohlcující bahno všednosti. „Kolik myslíš, že se do nás ještě vejde?“ pokračuje text, zatímco Kabinet múz bere vše až do poslední noty.

Samotný křest je to nejméně důležité. Pár kapek piva, pár milých slov, rychle zpět k hudbě. Esazlesa přece jen trochu zpomalují, ubývá zlosti, přibývá smutku. Nejistot ze životních rozhodnutí jako ve skladbě Ticho, z věcí, které nelze ovlivnit, v další novince ALZHMR. Plejádu negativních hnutí zachytávají kytarové melodie i silná rytmická sekce a odnášejí je postupně pryč.

Zahřáté podium přebírají bratři ve křtu, liberečtí Drom. Novou nahrávku mají po šesti letech, takže jen o rok rychleji, a stejně jako v Dokud vím, co mám, se na Pustině rozprostírají témata spojená s přibývajícími léty a pochybnostmi, která přináší. Místo ponoru do další dějinné epizody se Drom navíc na dlouhých metalových plochách nyní obracejí více do sebe. Snad díky tomu vznikly dosud nejjemnější skladby jako například Domovy, a zároveň skladby s nejplastičtějším vyobrazením emocí.

Právě čistým hlasem zpívané Domovy jsou jedním z nejzajímavějších momentů setu. Hořkosladký text přenáší univerzální pocity reflektující lidský život a jeho nevyhnutelné proměny, „Jsem tady s tebou, láme se čas.“ Titulní melodie se během skladby jen párkrát ponoří do rachotu bicích a kytar, stejně jako se zpěv jen výjimečné změní v řev. „Jsem tady s tebou, láme se v nás.“ Jiné novinky více odpovídají kánonu kapely. Dominují charakteristické riffy, které se dlouho opakují a často vedou odnikud do nikam, jen aby umocnily negativní emoce, které přenášejí frázovité výkřiky Charlieho skloněného nad nízko umístěným mikrofonem. „Pomalu odcházím – jizvy jsou znamení.

Motiv odchodu do pustiny kontrastuje s pocity, které spolu s potem odkapávají ze čtveřice na pódiu. Když Charlie mluví o tom, že koncerty v Brně jsou jako návraty domů a plný Kabinet tleská, je v jeho hlase slyšet dojetí a vděčnost. Večer pak vyvrcholí při předposlední skladbě Zlomit, kdy se v gradujícím závěru nesou klubem uzavřené výkřiky: „Zlomit – cítit – prožít – pustit.“ Nekonečný přídavek z minulosti kapely je pak už jen hlučnou vzpomínkou, ve které se celý večer utopí.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Před dvojicí oslavenců obsadili podium postmetaloví FDK. Jejich loňská deska Sunlight byla dalším velkým návratem na domácí metalové scéně, čekalo se na ní třináct dlouhých let. A FDK zněli a vypadali, jako by se těch třináct let připravovali právě na momenty, jako byl tento.

Dojem, kterým kapela působila, byl srovnatelný s žánrovými velikány. Pětice postav obklopených palisádou z kytarových beden a skvělými světly, kterým dominoval silný reflektor zpoza bicích, tlačila do publika bezchybně předvedené skladby. Každý další riff byl o kousek silnější a trval o jedno opakování déle, nekývat hlavou pod precizním tlakem bylo v podstatě nemožné. Absolutní připravenost navíc podtrhoval zvuk, ve kterém bylo i přes trojici kytar slyšet basové struny.

Snad právě díky technické dokonalosti bylo ale v případě FDK o něco těžší napojit se na sdělení kapely. „Something real. You want to feel,“ zpíval Babb čistým hlasem ve skladbě Unanswered Calls, ale skutečných pocitů je v tom ve srovnání s blížícími se emočními bouřemi pomálu. Jeho hlas se krásně klenul nad rozlehlou postmetalovou krajinou a posléze se proměnil v hlasité hřmění. Pastva primárně pro uši, až poté pro duši.