Etiopie ponorná i výbušná

Etiopská hudba je v kurzu. Je jiná, tajemná, melodicky i rytmicky přitažlivá, lehce rozpoznatelná a přitom kompatibilní s nejrůznějšími žánry a v posledním cca desetiletí mezi příznivci world music stále populárnější. Agentura Rachot to dobře ví a pravidelně k nám dováží zasloužilé prominenty i čerstvé talenty z této zdravím kypící hudební enklávy. K relativně novým tvářím patří také zpěvačka, tanečnice, choreografka i herečka Minyeshu Kifle Tedla, vystupující pouze pod prvním ze svých zvukomalebných jmen. Upozornila na sebe už v 90. letech ve své domovině, kde povědomí o mnohotvárné etiopské hudební tradici čerpala od těch největších osobností typu Mulate Astatkeho, svojí současnou sólovou dráhu ale nastartovala až po svém přesídlení do Holandska.

Do Prahy přijela propagovat své třetí album Black Ink, které mělo vyjít už v únoru, ale i když dokončené, v době konání koncertu ještě nebylo na světě. Případní zájemci o jeho koupi (včetně mě) tak museli vzít zavděk příslibem brzké nápravy. V době, kdy se velká část vymírajících CD nosičů prodá na koncertech, je zarážející, že v předsálí nebyly k dostání ani zpěvaččiny starší tituly.

To, že je Minyeshu u nás zatím velkou neznámou, se projevilo na skromné návštěvě, ale ti, kteří do Akropole nakonec dorazili, se co do vřelosti přijetí nenechali zahanbit, a tak sál pulzoval od prvních písní spontánními projevy nadšení. Doprovod ztepilé umělkyně s černou kadeřavou hřívou také nebyl z nejpočetnějších a budil obavy, že barevný, bohatě aranžovaný zvuk předchozího skvělého alba Dire Dawa (název rodiště), ani avizovaný taneční zvuk novinky pro něj nebude dosažitelný. Ale během několika minut byl i tento obláček pochybností vymeten z oblohy. Všichni tři instrumentalisté – saxofonista střídající tenor a baryton, bubeník a všetečný klávesista – se ukázali jako neobyčejně tvární a všestranní hudebníci, kteří dokázali zvukové spektrum roztáhnout do takové šíře, že nebylo třeba ani na vteřinu tesknit po bohatším nástrojovém obsazení. Ve dvou případech, kdy se Minyeshu s oběma vokalisty odebrala do zákulisí, dostali příležitost naplno předvést svoje kvality a zejména druhá, sveřepým „underworldovským“ techno beatem vedená skladba měla neskutečný drive.

Minyeshu neponechala nic náhodě a prvními třemi rytmicky intenzivními skladbami rozehřála publikum, s nímž si pak už mohla dělat, co chtěla. Po první z instrumentálních vložek přišlo potemnělé, ponorné reggae a i další skladby se nesly v méně přímočaré, ale stejně vzrušující poloze. V hudbě skupiny se s naprostou přirozeností mísila etiopská melodika a strhující rytmy, popová noblesa, jazzové postupy, vlídnost reggae i taneční důraz. Sama Minyeshu sršela energií, charakteristicky kaskádovité vokální linky střídala s chytlavějšími refrény, do nichž neváhala zapojovat tančící diváky. Ti tak mohli napravit trochu zahanbující skutečnost, že v češtině nemáme dostatečně známý ekvivalent narozeninového popěvku Happy Birthday, o nějž si čerstvá oslavenkyně řekla. Minyeshu průběžně prezentovala i nemalé taneční vlohy v dráždivých kreacích, kterými přiživovala gradující atmosféru. Ke konci přibývalo svižnějších momentů, aniž by kapela polevila v dynamické i stylové rozmanitosti. Policejní hodina sice publikum připravila o přídavkovou katarzi, ale nelíčená spokojenost, která se zračila ve tvářích šestice hudebníků při loučení, byla dostatečnou satisfakcí a měla svůj protipól v sále.