David Vo Tien | Články / Recenze | 30.07.2014
Bylo by chybné rozebírat, čím vším nové album Boris není. Nechat ovšem stranou očekávání, která se po poslechu devatenácté desky nenaplnila, by bylo jako zamlčovat novou kérku na čele. Titul Noise vyvolával naději na pokračování hlukooslavných alb, singl Quicksilver zase navnadil na divokou metalovou jízdu. Jenže nenaplněná očekávání neznamenají nutně zklamání, i z hloupě působící barbie se může stát vášnivá diskutérka na téma „rozbor Wittgensteinova díla“. Kdo ale tvrdí, že nenaletěl, kecá.
Alba japonských zvukomorfních zvrhlých mimozemšťanů nesla často výmluvné názvy, zejména pokud šlo o práci s hlukem. Když se řeklo Dronevil, Amplifier Worship či Feedbacker, tak to dávalo alespoň sémioticky smysl, jinými slovy what you read is what you hear. Zbytek byla a pořád je hra na schovávanou. New Album, Pink, Smile, dvakrát Heavy Rocks, dvakrát jinak. Flashforward. Noise nezní jako kolaborace s Merzbow bez Merzbow. Najednou Boris, najednou metafora. Údajně to odkazuje na všudypřítomný tokijský rámus. „Noise is Japanese blues.“
Nečekaný chvat, změna řeči. Že neexistuje individuální jazyk? Tak to Boris. Kůň si uprdl, až cikáda odletěla. Nesrozumitelné haiku neexistuje, stejně jako dva identické riffy z těch 666 013, co za čtyřiadvacet let napsali. Osobitá řeč, kterou jednotlivá alba hovořila a zároveň je od sebe odlišovala, tu současnou desku spojuje. Stojí tak vedle sebe popíček Taiyo no Baka a hned vedle devatenáctiminutová, pečlivě a pomalu vystavěná epická záležitost Angel. Noise lze chápat jako slovník shrnující některé pojmy, kterými se japonští poutníci po cestách zvuku vyjadřovali. Ambient, sludge, drone, crust, j-pop, post-rock, all Boris. Tím, že se rozprostírá do více směrů, dostává Noise pověst nejrůznorodějšího alba, naprostý opak Flood či Feedbacker, které se linou jako jedna skladba. Experiment, Frankensteinovo monstrum nebo vybroušený drahokam?
Mám chuť říct, že sushi ohřáté v mikrovlnce. Ale přesnější je otevřené wasabi. Chutná stejně jako to čerstvé, ale nepálí. Mnoho tváří Boris najednou zní nejmíň jako Boris. Kdyby ale každá skladba měla vlastní album se stejně úchvatným zbytkem, tak je to jak čepel od Hattori Hanza. Rewind. Boris budu vždycky aishiteru (milovat), na to jak mě ale napálili s Quicksilver, říkám: baka (debile). Takový! singl a nakonec k takové desce! To je, jak kdyby mi pustili první půlku Sedmi samurajů a pak mě donutili spáchat seppuku bambusovým mečem, aniž bych mohl dokoukat tu druhou.
Boris – Noise (Sargent House, 2014)
www.borisheavyrocks.com
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.