Davo Krstič | Články / Reporty | 23.11.2012
Den D nezačal dobře. Už od rána jsem měl hrozný kopr, myšlenkami jinde než u večerního koncertu Muse v Praze. Nevím, jestli za to mohla skutečnost, že jsem na událost podzimu utíkal z práce a čekala mě tříhodinová vlaková odysea, nebo spíš rozporuplné přijetí poslední desky The 2nd Law, která měla být významnou položkou v setlistu. Podzimní chandra vyvrcholila na Hlavním nádraží, kde jsem ze sebe shodil zelené triko s nápisem MUSE při sebeutvrzování se, že mi zelená fakt nesluší. Nahradila ji neselhávající černá.
Papírově měla být aréna otevřená od šesti hodin, což prakticky znamenalo, že se dav lidí před zamčenými vchody mačkal ještě v půl sedmé. Parta nějakých jihoevropanů si vesele prozpěvovala Plug In Baby, Time Is Running Out a Starlight, vše v hospodských coververzích. Uff. Abych je nemusel vnímat, rozhodl jsem se pro průzkum věkových skupin. Generačně to bylo příjemně rozpažené, žádný sjezd abiturientů, ani mléčný bar. A hlavně – mraky krásných holek, ať jsem se na ploše otočil na jakoukoli světovou stranu. Mezi nimi na ochozech pár takových, které měl Rytmus před očima, když psal Zlatokopky. Matthew Bellamy je zkrátka kocour.
Ostrý start měl být v osm, ale už krátce před půl se na pódiu objevili Everything Everything. Chvíli jsem v tom, co hráli, slyšel Klaxons, pak zase The Killers a někdy snad i The Smiths. Vadil mi zpěvákův otravný falzet, intonačně to taky nebyla hitparáda, kytaristu zvukař utopil, a tak všechno zachraňoval nepřehlédnutelný baskytarista, který vypadal skoro přesně jako homunkulus Albert z Jakubiskova seriálu Teta.
Muse na sebe nechali čekat třičtvrtě hodiny, přitom na pódiu už dávno nebyla ani jedna zvukařská či technická noha. Začali instrumentálkou Unsustainable a u nové desky ještě zůstali s otvírákem Supremacy. Nebudu kolem toho chodit po špičkách, úvod byl jedna velká profesorská nuda. Živé verze zněly nachlup stejně jako na desce. Pódiová prezentace pak působila dojmem, že si Bellamy nechce moc pomačkat sako a basák Chris Wolstenholme se asi bál natažení svalu. Ještě že aspoň Dom Howard za bicími makal. Pár dní před Muse v Praze měl v Ostravě koncert Sting a kamarád mi jeho vystoupení popsal jako chladně akademické salónní umění. Z toho, co jsem v O2 Areně zatím viděl, se zdálo, že epidemie dorazila i do hlavního města. V jisté chvíli jsem dokonce začal kapelu podezírat, že si vypomáhá playbackem. Z omylu mě vyvedla až balada Explorers, v jejímž závěru se Matt a Chris intonačně rozešli tak, až to hezké nebylo. K nejlepším položkám první poloviny vystoupení patřila jednoznačně skladba Animals z nového alba, ve které se ale dav nemá čeho chytit, a hlavně Resistance. Nevěděl jsem, jestli mám být vůbec rád, že mě strhla spíše průměrná písnička ze spíše průměrné předposlední desky. Kopr a rozmrzelost sbírali další body. Ale bylo na co koukat, to zase ano. Jeviště zdobila projekční konstrukce, jakási pětiúrovňová pyramida obrácená vzhůru nohama, která na konci regulérního setu efektně přikryla kapelu. Světla a lasery žůžo, ale takový vizuální tahák, jako byly svítící náramky na koncertě Coldplay, to Muse „nemamo“.
Kapele pomalu utíkal čas, aby mi dokázala, proč je jednou z největších koncertních atrakcí na světě. A tak zařadili Time Is Running Out a byla to paráda. Nejen díky dění na pódiu, ale hlavně díky dokonalé podpoře publika. O novinkovém singlu Madness jsem na XPlaylist napsal, že jde o love song letošního roku, a teď si za tím stojím ještě víc. Zvlášť když I Need Your Love vykřiklo s Bellamym dalších dvacet tisíc hlav (bylo plno, věřte mi). Konečně jsem v chladné aréně začal cítit lidské teplo, bez ironie. Finiš základní části koncertu byl mocný. Undisclosed Desires bez problémů, snad jen kdyby tenhle oblíbený kus mojí ex- nehráli Muse tak ppoommaalluu. Pak přeřazení z jedničky na pětku. Plug In Baby. Plíce jsem si mohl vyřvat, ale to bylo nic proti týpkovi na tribuně, který při vší té radosti shodil triko a vypadalo to, že půjde naostro i dole. Než ho odtáhla ochranka, zasvítily do tmy jeho vyčuhující půlky. Stockholm Syndrome uvedl vizuální vtípek s kuličkou v ruletě, která balancovala mezi červenou a černou (na červeném poli bylo napsáno New Born a tehdy mi došlo, jak macešsky se Muse zachovali k desce Origin of Symmetry, ze které tenhle kdysi hit pochází).
Hrst přídavků odstartovala Uprising, což je slabší kus, ale je v něm dost prostoru pro tleskání a „hej!“, takže fajn. Když pak vzal Chris do úst harmoniku a zahrál Morriconeho slavné hudební téma z Tenkrát na západě, modří už věděli, že musí následovat Knights of Cydonia. Dokonalá pěvecká souhra kapely s publikem, dokonalý závěr. Takže jsem se z kotle pomalu přesouval ven, abych se dostal včas k šatnám. V zadní části arény mě pak ještě zastihl můj oblíbený track Starlight a mohl jsem se aspoň na vlastní uši přesvědčit, že vzadu byl zvuk fakt jak z prdele. Poslední hymnická Survival, přestože ji na desce mám rád, mě zase vrátila do krajiny ledových ker, mezi profesory a roboty, takže druhou polovinu už jsem slyšel při odchodu z Hušákova mauzolea.
Tohle byl koncert pro fanoušky, kteří kapelu objevili s Black Holes and Revelations. Nebyl špatný, ale měl jsem z něj pocit, že sympaticky rozjívení studenti jsou pryč a místo nich přišli akademikové. Příště více té člověčiny! Nebo budete brzo jezdit dvojáky se Stingem.
Muse (uk)
22. 11. 2012, O2 Arena, Praha
foto © Kryštof Havlice
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.