Jiří V. Matýsek | Články / Recenze | 14.10.2014
Kdyby dnes bylo dědům z Rolling Stones zase devatenáct a měli přístup k současné nahrávací technice, dovedu si představit, že by zněli jako The Strypes. Jejich debutová deska Snapshot (2013) přináší pořádnou porci čistého, nekomplikovaného rocku hraného tak, jak už se to dnes moc často neslyší. Do současné hudby totiž The Strypes vrací postupy, melodie a harmonie, které z mainstreamové hudby takřka vymizely.
Z čtveřice mladíků z irského Cavanu přímo čiší hudba, kterou si pouštěli z gramofonových desek svých otců. Jen se značnými obtížemi lze u nich hledat originalitu – ovšem to by nemělo být bráno jako výtka. Naopak. Co The Strypes načerpali, to ze sebe ve vysokoenergetickém gejzíru zase vypouštějí. Vytvářejí tak směs toho nejlepšího (a pro sebe nejoblíbenějšího) ze svých hudebních lásek. Na Snaphost je možno zaslechnout náznaky zmíněných Rolling Stones, The Yardbirds, Dr. Feelgood, Them, The Kinks či pozdějších garážových kapel americké provenience, za všechny jmenujme The Stooges.
Kluci však mají dostatek vlastní skladatelské invence na to, aby se vyhnuli poskládání desky z coverů. Ty na Snapshot zazní koneckonců pouze dva, staré bluesové klasiky You Can’t Judge a Book by the Cover a Rollin’ and Tumblin’, a obě jmenované jsme už mohli zaslechnout v podání mnoha různých interpretů.
Od úvodní táhlé zpětné vazby v Mystery Man nás kapela doslova vleče za sebou ve velmi vysokém tempu. Jediným – a výborně načasovaným – zvolněním na dvanáctiskladbové nahrávce je Angels Eyes, balada s bluesovým feelingem. The Strypes přicházejí nejen s mladickým zápalem, radostí z hraní hudby, ale také s poctivým muzikantstvím, které se neschovává za počítače a efekty. Vystačí si s nabroušenou kytarou, baskytarou, bicími a občas harmonikou. A stačí to. Bohatě. Není potřeba čehokoliv navíc. Starosvětsky pojatý Snapshot se může směle zařadit k silným albovým debutům, které mají velký potenciál a do budoucna ledacos slibují. Otázkou zůstává, jakým směrem se The Strypes vydají dále. Do karet jim hraje fakt, že retro je dnes žádané. Pochybuji však, že by chtěli ustrnout na místě. Možností, které před irskými mladíky stojí, je spousta. Rozhodně bych je sledoval dále.
The Strypes - Snapshot (Virgin EMI, 2013)
www.thestrypes.com
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.