Nechci psát o Velvet Underground!

Už od chvíle, kdy jsem věděla, že půjdu na koncert Johna Calea, jsem byla rozhodnutá, že nechci psát o Velvet Underground. A to nikoliv proto, že je nemám ráda (opak je pravdou), ale proto, že jsem nadšena z filosofie, kterou sedmdesátiletý Velšan razí. Totiž nezamrznout v dobách dávno minulých a snažit se neustále posouvat imaginární hudební hranice a současně uchovat to, co je na tom všem nejkrásnější. Jsou to vlastně takové malé, nenápadné vzdělávací lekce pro fanoušky: John Cale nám nechá základ, pro který jsme si ho našli, ale každou další skladbou k němu přidá špetku něčeho nového a zajímavého. Ačkoliv se o tom nikdy nedozví, chtěla jsem mu udělat radost a respektovat to, co dělá nyní, a ne se nechat strhnout běsy oddaného fanouška a po každé písničce skandovat: „A teď něco pořádnýho od Velvetů!“ To, že mi to zkomplikoval hned první písní, mě vlastně ani nepřekvapilo.

Skoro v každém rozhovoru Cale jasně řekl, že pražský koncert (který se výjimečně konal v Roxy) je součástí turné k novému albu Shifty Adventures in Nookie Wood. A proto je logické, že se budou hrát nové písně, takže jestli chcete přijít, nečekejte spanilou jízdu do Warholovy éry. Publikum má Cale vycvičené dobře, to se musí nechat. Roxy byla narvaná, lidi nadšený a v dobrém rozmaru a rozhodně to nevypadalo, že by se někdo nudil (až na pár jedinců, kteří se překvapivě vyskytovali opět kolem mě).

John Cale má totiž charisma. Nemusíte ho znát dlouho, nemusíte o něm vědět skoro vůbec nic, a stejně, když vejde na podium, podezřele se vám rozklepou kolena. Přesto, že postoj za klávesami či minimalistické tanečky jsou často spíše k pousmání. Nakonec je úplně jedno, co hraje, jestli to jsou nové věci nebo starší kousky v novém kabátě. Vždycky to člověka přinutí přemýšlet o tom, že vynikající koncert nemusí nutně tvořit jen show, ale jen dobrá hudba. Jak prosté, milý Watsone.

Přes veškeré brblání o tom, že starší kousky budou spíš bonus, zahájil Cale písní Hedda Gabler z alba Sabotage/Live (1979). Zvolna, polehounku, žádné velké oslnění, však se do toho dostaneme, nebojte se. Osm minut, které vás měly upozornit na to, že je třeba zavřít oči a poslouchat. Ve chvíli, kdy jste chytli caleovskou vlnu, bylo snadné skákat z jednoho žánru do druhého – a že jich Cale vystřídal požehnaně. Chvíli za klávesami, chvíli s violou, aby si za moment vzal kytaru. Chvíli elektro, chvíli rock, aby si za moment dal něco jako country. Je mu sice sedmdesát, ale nezapomínejte, že vlasy má obarvené na růžovo.

Tenhle Caleův koncert byl můj první, nemůžu tedy posoudit, jak moc se lišil od těch předchozích. Dle slov přátel byl každý jeho koncert jiný. Zaměřím-li se na písně z nového alba, které zazněly snad všechny, bylo to překvapení: rádiové pecky typu I Wanna Talk 2 You na koncertě úplně vyšuměly, zato písně December Rain nebo Nookie Wood, které mě na desce spíše nudily, naživo vynikly s razancí buldozeru. Ze starších písní, které dostaly nové aranžmá, takže i skalní fanoušci chvíli tápali, mě nejvíc dostala Leaving Up to You. Znáte ten pocit, když něco uslyšíte a sevřou se vám všechny vnitřnosti? „All the buildings are breaking down, like the whispering in your heart..“

Po dlouhé době to byl koncert par excellence. Zanechal ve mně pocit nejistoty, jestli koncerty, které jsem doposud viděla, nebyly úplně mimo mísu, jestli to všichni ostatní nedělají tak nějak blbě a že nejhorší je ustrnout a nezkoušet dělat něco nového. Jeden kamarád mi potom napsal, že se s kolegy z práce shodli na tom, že až jim bude sedmdesát, chtějí vypadat jako John Cale. Je třeba si uvědomit, že to obnáší nebát se nasrat (s prominutím) své skalní fanoušky a cpát jim do hlavy pořád nové a nové věci, třebaže se starým základem.

Tak. Potud velkohubé řečičky o tom, jak jsou ty novoty a neustálé snahy o objevování nových území super. Může mi tedy někdo vysvětlit, proč jsem ve chvíli, kdy zazněly první kvílivé tóny violy a John Cale začal zpívat „Shiny shiny shiny boots of leather“ začala nekontrolovatelně slzet a tvářit se jak idiot?