Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Kde se vzal sad boy? (Depresivní pop)

Citlivý chlapec, plachý introvert. Sad boy. V tomhle čísle Full Moonu tahle slovní spojení určitě někde najdete, psát o Jamesovi Blakeovi a nevzpomenout jeho melancholii je asi nemožné. Sám Blake se ale proti těmhle označením loni dost výrazně ohradil. Smutek k hudbě patří. Když má ale člověk opravdové deprese, nemůže nic vytvořit. Nemůže být kreativní. Deprese nejsou pubertální bolístky, které později přetavíte v hezkou písničku a zajedete si s ní na showcasový festival. Deprese je smrt a prázdnota. Jak se k ní stavěl hudební průmysl v minulosti a kde je hranice mezi lákavou melancholií a psychickou nemocí? Vítejte ve světě smutku, který můžete prodat, kterého se musíte zbavit, který vám ničí kariéru, ale který dokáže kariéru i nastartovat.

Když John Lennon v roce 1965 uváděl na vystoupení v anglickém Blackpoolu zbrusu novou skladbu Help!, při oznámení jejího názvu se sarkasticky zasmál – žádná z poblázněných fanynek tomu pravděpodobně nevěnovala pozornost. Díky přelomové knize Revoluce v hlavě od Iana MacDonalda ale můžeme tenhle smích snadno rozklíčovat. „Skladba byla původně středně rychlou baladou, z komerčních důvodů ale došlo během nahrávání k jejímu zrychlení,“ píše MacDonald. „Lennon si později kompromis s písní zazlíval, skupina ale potřebovala další hit.“ Kluk z dělnické třídy, který vyrůstal bez otce a matky pod dohledem své tety, tehdy doopravdy volal o pomoc. Rozjetý stroj beatlemánie už ale nešlo zastavit. Mašina zchroustala všechny autentické pocity členů kapely a v paradoxním gestu je navíc dokázala přetavit v další a další hity. Vysvobození mělo přijít až později.

The Beatles v té době už dva roky bydleli v Londýně, mohli tak na ulici potkat nenápadného mladíka z New Jersey obrážejícího anglické folkové kluby a hledajícího inspiraci. První deska dvojice Simon & Garfunkel z roku 1964 nazvaná Wednesday Morning, 3 A.M. byla naprostý komerční propadák a tehdy čtyřiadvacetiletý Paul Simon na to musel nějak zareagovat. Na čas opustil společnost Arta Garfunkela, přestěhoval se do Anglie a v roce, kdy Lennon napsal Help!, vydal čistě pro britský trh debutové sólové album Paul Simon Songbook. O albu dnes moc fanoušků neví, do amerických obchodů se dostalo o několik let později, když se průmysl snažil zpeněžit všechno, čeho se kdy slavný Paul Simon dotknul. Sám Simon jej v roce 1979 vymazal ze svých archivů. Přesto je deska zásadní, hned otevírací píseň I Am A Rock, kterou o rok později Simon už s Garfunkelem přezpívali na komerčně masivně úspěšnou desku Sounds Of Silence, definitivně uzavřela Paula Simona do kategorie smutného kluka. „Zimní den v hlubokém a temném prosinci,“ začíná zpívat Simon. „Jsem sám, z okna hledím na ulici pokrytou čerstvě napadaným sněhem. Jsem skála. Jsem ostrov,“ zpíval tehdy Simon a v jeho hlase ještě byla cítit zuřivá hrubost, kterou později spolupráce s andělským vokalistou Garfunkelem úplně vymazala. „Skála necítí bolest. A ostrov nikdy nepláče,“ uzavíral Simon slavnou píseň a přesvědčoval tak sám sebe, že samotu zvládne ukočírovat. Z každého hrábnutí do strun ale bylo jasné, že sám sobě nevěří.

I Am A Rock potkal podobný osud, jako Lennonovu Help! - label bez vědomí obou hlavních protagonistů dotočil ke skladbě dylanovské folk-rockové aranže a celé album Sounds Of Silence vystřelilo na vrcholky hitparád. Klávesy ani bicí ale neměly na význam tak devastující účinek, jako zrychlení skladby Help!. Texty nikdo nepřemazal, legendární verše jako „vítej temnoto, má stará přítelkyně“ (Sound Of Silence) nebo „nikoho se nedotýkám a nikdo se nedotýká mě“ (I Am A Rock) působily na tehdejší scéně téměř hereticky. Simon s Garfunkelem nabourali utkvělý archetyp rockové hvězdy a už nebylo cesty zpátky. Zrodil se sad boy.

„Beru to jako takovou pozdní pubertu,“ okomentoval svoje nejsmutnější skladby Paul Simon pro časopis Rolling Stone v roce 1972, tedy dva roky po rozpadu dvojice Simon & Garfunkel. „Člověk v pubertě často myslí na sebevraždy, smutné a osamělé lidi. A má tendenci to celé trochu zveličovat.“ Podobně jako dnes James Blake se i Paul Simon pokoušel nálepky smutného chlapce zbavit a v polovině osmdesátých let dosáhl obrovského úspěchu s deskou Graceland natočenou ve spolupráci s jihoafrickými hudebníky. Paul Simon protrhnul kulturní izolaci apartheidem poznamenané Jihoafrické republiky a jeho folk-popové desky ovlivněné tradiční africkou hudbou se prodalo víc než 16 milionů kusů. Album bylo pro Simona zároveň terapií – v polovině osmdesátých let se totiž vzpamatovával z rozpadu manželství s Carrie Fisher a zároveň bezprecedentně nízkých prodejů předchozí desky Hearts & Bones. Obojí mělo na jeho psychický stav devastující účinek. Hudba, kterou vydal po období okouzlení JAR, byla paradoxně asi nejradostnější za celou jeho kariéru. Smutný hoch z poloviny šedesátých let jakoby byl už někým úplně jiným.

BEZNADĚJ A PRÁZDNOTA

Archetyp rockového hrdiny byl ale dávno nabouraný a konec sedmdesátých let ukázal, že hvězdou se může stát kdokoliv – i člověk, který svoje emoce prožívá až do dna a populární hudba je pro něj nástrojem, pomocí kterého může obžalovat nevlídný svět. Joy Division sdíleli s Paulem Simonem témata, narušená mezilidská komunikace a osamělost jsou ostatně tak univerzální prvky, že je můžeme vystopovat v kterémkoliv období lidského tvoření. Ian Curtis ale ve své depresi hleděl ještě dál – nezpíval o bolesti vygenerované nešťastnou láskou a ani se vlastní hudbou nechránil před světem. Pulzující basa, kovově chladné synťáky i hluboký zpěv doprovázený trhavými epileptickými pohyby sloužily manchesterským Joy Division jako kanál, pomocí kterého čerpali bolest z každodenně žité současnosti a jako voodoo kouzelníci se ji pokoušeli odvádět někam pryč. „Hudba Joy Division skvěle fungovala nejenom díky tomu, kdo ji hrál, ale taky kdy ji hrál,“ píše britský teoretik Mark Fisher ve svém eseji No Longer The Pleasures z knihy Ghosts Of My Life. „K moci se dostala Margaret Thatcher, na obzoru byla dlouhá šedivá zima Reaganových ekonomických změn a studená válka pořád plnila naše nevědomí nočními můrami,“ píše na jiném místě eseje. Průmyslový Manchester všechny tyhle momenty pocítil naplno – postindustriální město na severu Anglie připomínalo na konci osmdesátých let apokalyptický výjev jako z povídek J. G. Ballarda. Ian Curtis si tuhle bezvýchodnost uvědomoval a jediné, po čem toužil, bylo prorazit na hudební scéně a uniknout tak jednotvárné práci v továrně.

Právě tahle touha ho nakonec dohnala. Epilepsií trpícího Curtise vyčerpalo natáčení druhého alba Joy Division nazvaného Closer i koncertování, od kterého si nedokázal odpočinout. Navíc měl za sebou dva nepovedené pokusy o sebevraždu. „Ian se předávkoval a šéf labelu Factory Tony Wilson ho přitáhnul na zkoušku rovnou z nemocnice,“ vzpomínal v roce 2011 pro The Guardian basák Joy Division a New Order Peter Hook. „Bylo to neuvěřitelné. Měli jsme pak domluvený koncert v Bury, Ian tam vůbec neměl jet, místo něho jsme měli náhradu. Ale někdo ho tam zase dotáhnul, Ian zvládnul pár songů a pak se složil. Publikum nám to dalo sežrat. A to ho zničilo.“ Epilepsie a psychické potíže nakonec Curtise v roce 1980 dohnaly k sebevraždě. A ta mu taky definitivně zajistila místo v panteonu rockové mytologie – Curtis je dodnes vnímaný jako romantický umělec, který se ze svých problémů musel „vyzpívat“. A málokterého fanouška v tričku s motivem debutu Unknown Pleasures už dnes zajímá, že to nefungovalo.

Manchester ale není jenom místem fatálních příběhů. Dva roky po smrti Curtise přivedla textilní metropole do šedivých osmdesátek i The Smiths – kapelu, která snad nejobratněji kombinovala sebelítost, osamění a motivy nešťastných lásek s citem pro dokonalé popové melodie. Johnny Marr a Steven Morrissey nadšeně hleděli do minulosti, autorství jejich písní pod značkou Marr / Morrissey ostatně mělo odkazovat k legendárnímu podpisu Lennon / McCartney a jejich snaha znovu infikovat Manchester kytarovou hudbou v době, kdy se po celé Británii rozlézal virus synth popu, byla roztomile naivní. Jim to ale vycházelo. „Morrissey zpíval pro všechny outsidery,“ píše ve své knize Yeah Yeah Yeah: The Story of Modern Pop nepřekonatelný historik popu Bob Stanley. „Jeho texty byly detailní, přesně mířené na puberťáky, kteří chodili do knihovny, nosili staré oblečení a na školních chodbách je pronásledovali tyrani.“ Morrissey jim všem dodával sílu, byla to ale síla předávaná skrze sdílené utrpení. Zpěvák jako by jim říkal, že je stejný jako oni – a přesto se stal rockovou hvězdou. „Jsem člověk a potřebuju být milován,“ zpívá v How Soon Is Now? a hned dodává: „jako všichni ostatní“. V sarkastické i neodolatelně banální písni Heaven Knows I’m Miserable Now si všímá dvou milenců, kteří kolem něj ruku v ruce procházejí, a on je pořád sám. Stěžuje si na to, že ani nová práce mu nepřineslo štěstí a v triumfálním refrénu opakovaně ujišťuje, že „nebesa ví, jak zbídačený teď jsem“. Tohle není depresivní curtisovská prázdnota, která nikdy nemůže mít šťastný konec. Tohle je každodenní otupělý smutek, se kterým můžete při troše talentu zničit hitparády. A The Smiths talent měli. Morrissey pořád zůstává nepřekonatelným sad boyem osmdesátých let - a to i navzdory tomu, že se z něj v posledních letech stala asi nejnenáviděnější britská hudební celebrita s jasnými sklony ke krajně pravicové xenofobii a tupému konzervatismu.

KDO JE TADY LÚZR?

Vlastně to ani nevadí. Po přelomu milénia se totiž smutek na popové mapě přelil někam úplně jinam. Pořád sice máme kapely jako The National nebo Death Cab For Cutie, ta největší nálož smutku se ale rozbujela tam, kde by ji málokdo čekal – v historicky masivně machistickém hip hopu. Zlom přišel se čtvrtou deskou Kanye Westa z roku 2008. „Na 808s & Heartbreak slyšíme vzlykání v srdci hédonistického 21. století,“ píše Mark Fisher v eseji Another Grey World o nové vlně depresivního popu přelomu první a druhé dekády. „Za nuceným úsměvem 21. století číhá skrytý smutek. Vychází z hédonismu, a tak není divu, že se smutek objevuje právě v nejkonzumnějším žánru posledních dvaceti let – v hip hopu,“ dodává Fisher. Kanye West i kanadský rapper Drake začali na konci minulé dekády podle Fishera cítit to samé – frustraci, znechucení ze sebe samotných, vztek. Už nemohli ničeho dosáhnout, měli všechno. A právě tehdy se začal jejich svět bortit.

Westa k zásadnímu úkroku z dosavadního soundu dotlačilo úmrtí jeho matky, ke které měl celý život intenzivní vztah. Donda West náhle zemřela v roce 2007 po nepodařené plastické operaci a slavný rapperv následné panice podnikl atak na svoji vlastní kariéru. Místo famózně zprodukovaného rapu nasávajícího inspiraci z orchestrálního popu nebo krautrocku, který servíroval na deskách The College Dropout, Late Registration nebo Graduation, se na 808s & Heartbreak rozhodl skrýt vlastní hlas do auto-tunu. Nástroj pro vyrovnávání nesrovnalostí ve zpěvu sice v roce 1998 masivně zpopularizovala zpěvačka Cher ve světovém hitu Believe, teprve West na 808s & Heartbreak ale dokázal, že na odosobněném a chladném zvuku autoladičky je možné postavit osobitou autorskou výpověď. Fanoušci nevěděli, co si s albem počít. West nerapoval, minimalistická produkce byla sterilní jako operační sál. „Můj kámoš mi ukázal fotky svých dětí a já mám jenom fotku stylového obýváku,“ zpívá West v Welcome To Heartbreak. „Jeho dcera dostala vysvědčení a já mám jenom nového sporťáka,” dodává West. „Vítejte ve zlomeném srdci.“ Kritici se s chválením nového Westova alba nepřetrhli, reakce byly spíš soucitné než nadšené. Teprve deset let po jeho vydání je ale jasné, jak přelomová tahle deska byla.

Kanadský rapper a Westův soupeř v boji o titul nejúspěšnějšího hudebníka současnosti Drake sice vypouštěl mixtapy ještě před vydáním 808s & Heartbreak, teprve Westův žánrový úkrok ale jakoby jeho hudbě dodal poslední potřebnou ingredienci. Všechno najednou dávalo smysl. „Chci prachy, auta, hadry a děvky,“ rapuje Drake na svém mixtape So Far Gone a všechno se zdá v pořádku. „Aspoň myslím,“ dodává ale vzápětí a celý koncept šplhání po žebříku ke slávě je najednou narušený. Jaké máme jistoty ve světě, ve kterém ani rappeři neví, jestli jsou peníze to hlavní? Drake je nakonec samozřejmě vydělal, dosáhl toho ale prostřednictvím neustálého sebeobviňování, pochybování o smyslu života, nářku nad vlastním osudem. Drake svoji image sad boye postupem času dotáhl až do fáze, která působí téměř parodicky – na obalech svých desek zabodává pohled do stolu nebo se nepřítomným pohledem dívá někam mimo záběr, na posledních albech má tendenci k opakování, které je už po deseti letech spíš vyčerpávající. Úspěšné překlopení osobního smutku do mamutího komerčního úspěchu už mu ale nikdo nevezme.

West s Drakem otevřeli stavidla podobně jako v šedesátých letech a po jejich výrazných deskách z přelomu milénia se začaly objevovat celé zástupy rapperů, pro které je smutek a frustrace hlavním tématem. Švédský rapper Yung Lean, který kombinuje rap s hypnagogickým soundem a obsesí drogami, pojmenoval svoji crew Sad Boys. Klasické projevy rapové maskulinity ale naleptává i atlantský Future nebo dnes už zesnulý rapper Lil Peep – ten se v roce 2017 předávkoval léky v pouhých jednadvaceti letech a svojí osobní tragédií spojil rockové příběhy Iana Curtise nebo Kurta Cobaina s kdysi maskulinním rapem.

A je tady ještě jedno zásadní propojení. Oba architekti smutného rapu, tedy Kanye West a Drake, jsou dlouholetí fanoušci Jamese Blakea. Kanye West dokonce pozval Blakea ke spolupráci na své desce The Life Of Pablo (2016), anglický producent a zpěvák se ale na ní nakonec neobjevil. Nedopadla ani chystaná kolaborace Jamese Blakea s Drakem na singlu 0 to 100 / The Catch Up – tu pro změnu odpískal sám Blake, kterému se nelíbilo, že Drake ukázku Blakeových beatů bez konzultace rovnou nasamploval. Blake trval na jejich odstranění, čímž se připravil o hodně slušné honoráře. Autorská vize ale byla přednější – Blake nic nebere na lehkou váhu. Ani mediální zkratky. Když se loni ostře ohradil proti používání slovního spojení sad boy, kterým ho hudební magazíny pravidelně častují, bylo v tom něco víc než jenom tahání o slovíčka. „Říká se, že aby byl člověk kreativní, musí trpět úzkostmi, a že každý génius musí být depresivní,“ řekl Blake v panelové diskuzi o hudbě a duševním zdraví. „Můžu rozhodně říct, že mně úzkost nikdy s kreativitou nepomohla. Naopak – zničila spoustu mých přátel.“

Řada médií podle něj uznává jenom dvě polohy umělce. Buď oslavují romantického hudebníka, který pro svoji hudbu trpí a často i zemře, nebo zesměšňují autory, kteří se skrze svoji hudbu vypořádávají s vlastními emocemi. „Od začátku se psalo, že jsem sad boy. Připadá mi nezdravé a problematické mluvit takhle o muži, který ve své hudbě prostě jenom projevuje city. Prožíváme epidemii depresí a sebevražd mužů a neustálé zpochybňování otevřenosti a emoční upřímnosti tomu vůbec nepomáhá,“ dodal Blake. Ten se nálepky sad boye postupně zbavuje, a to nejenom loňským prohlášením, ale i aktuální deskou Assume Form, která je na jeho poměry nebývale optimistická a plná vřelých emocí. I tak je ale potřeba poslouchat pozorně. Hranice mezi smutným popovým songem a symptomem vážných problémů je často hodně tenká.