Veronika Havlová | Články / Reporty | 09.11.2023
Když jsem s více než hodinovým zpožděním přijížděla na Hlavní nádraží, myslela jsem na to, jak si v posledních letech snadno zvykáme na nejrůznější humanitární krize. Ještě před rokem jsme na hlaváku zažívali naprosto hmatatelně dopady války na Ukrajině. Proplétali jsme se mezi dobrovolníky s cedulemi a vyjukanými ukrajinskými rodinami. Ty přívaly cizinců, které měly, už zase, zničit naši kulturu, se najednou, už zase, tak nějak vstřebaly, a my jsme si zvykli, už zase, na další horký konflikt. Před šesti lety byli pro změnu podle některých politiků hlavní hrozbou utečenci ze Sýrie. A právě v reakci na rozdmýchávání xenofobních nálad se tehdy Pavel Kraus s Ondřejem Caklem, Zuzanou Jankovou a Liborem Galiou rozhodli uspořádat první Konektiv Night.
Tři dvojice hudebníků, vždycky jeden český a jeden u nás žijící cizinec. Napříč žánry a vrstvami. Večer v pražském experimentálním prostoru NoD měl podobu mixu moderované diskuse a koncertu. Země, z nichž pocházeli zahraniční umělci, byly přehledem hlavních strašáků pro české xenofoby: Gambie (stereotyp mladých černochů s „ajfouny”), Ukrajina (berou našim lidem práci!) a Sýrie (musulmanská kultura cizí našemu lidu). Jako hlavní tahák pro diváky i média fungoval David Koller, jako ryzí představitelé domácí kultury zase cimbálová muzika Kyčera. Dokument o přípravě celé akce se dostal i do vysílání ČT.
Po šesti letech se Konektiv zjevně posunul. Politikum je odsunuto do pozadí, i když výzvy k přispění Iniciativě Hlavák se objevují na stránce události hned pod lineupem, primární je hudba a vytváření nových zajímavých spojení. Půdorys tří dvojic zůstává, k zakladateli projektu Pavlu Krausovi se jako spolukurátorka přidala Ewelina Vlček-Chiu aka Ai fen. Spíš než přesvědčit širší publikum o prospěšnosti multikulturního prostředí je zjevně cílem potěšit jak samotné hudebníky, tak užší, ale o to nadšenější publikum. O tom svědčí už samotné dějiště šesté noci, Venuše ve Švehlovce, kde stačí k zaplnění hlediště padesátka diváků. I když ještě deset minut před začátkem to vypadalo, že účinkující a pořadatelé budou mít nad diváky početně navrch, pár minut po začátku se dotrousili poslední nadšenci, na něž zbyla už jen místa na zemi.
Večer odstartovala dvojice Chaitanya Bhat a Marek Kubát. Spojení zpěváka tradičního hindustánského žánru khayal a významného interpreta především barokní hudby bylo naprosto hladké. Khayla spočívá v meditativních melodických improvizacích v daném, pro laika velmi obtížně pochopitelném rámci. Tradiční dronový podklad zajišťovala nahrávka nástroje tampura, který si můžete představit jako zjednodušený sitár. Bhatův hlas a Kubátova theorba se pak střídaly a místy prolínaly v improvizovaných melodiích, přičemž oba působili, jako by spolu hráli léta. Taky jsem si až včera všimla, že theorba může připomínat vizuálně sitár, obzvlášť když hráč sedí na polštářku v lotosovém sedu. Ovšem když se dotyčný odváže, dokáže tento jemný nástroj znít úplně jako balalajka.
Po krátké pauze usedly rovněž na zem, ale spolu se svými notebooky, portugalská zvuková performerka Sara Pinheiro a Josefína Trantinová aka Fæ Bestia, jejíž hudba by se dala označit jako experimentální R&B. Zatímco předchozí dvojice působila se svým akustickým usebraným projevem jako představení zenových mistrů, obě mladé dámy naopak připomínaly kamarádky, co se sešly na privátě, aby si společně zahrály novou alternativní hororovou gamesu. K tomu trochu nešťastně přispíval i light design, který vypadal jako efekty herní klávesnice u nějaké střílečky. Výsledný zvukový mix nejrůznějších terénních nahrávek Pinheiro a živě loopovaného zpěvu Trantinové byl však více než uspokojivý. Zpěv často zmutovaný až do odlidštěně působících skřeků, uklidňující zvuková hladina narušovaná zvuky sanitky nebo střelby, zkrátka půlhodinový set ani na chvilku nenudil. Vyrostly kolem nás, řečeno s názvem projektu, na němž se Sara Pinheiro podílí, úchvatné Neviditelné krajiny.
Závěr patřil polovině skupiny Dunjingarav, zastoupené frontmanem a hráčem na morin chúr Bolorem Badamem a hráčkou na šudrag Narangerel Chimeddorj, a známému mladému skladateli, hudebnímu publicistovi, překladateli a multiinstrumentalistovi Ianu Mikyskovi, kterého dobře znají všichni návštěvníci Ostravských dnů nové hudby. Zatímco předchozí dvě dvojice působily velmi sourodě, tady to na první pohled vypadalo jako spojení dvou odlišných světů. Mikyska v civilu usedl s elektrickou kytarou vedle dvojice v tradičních mongolských krojích s jedněmi z nejtradičnějších hudebních nástrojů. Morin chúr, dvoustrunný smyčcový nástroj s koňskou hlavou, je dokonce zapsaný na seznamu nehmotného dědictví UNESCO!
O to překvapivější byl začátek setu, který se odehrával ve znamení západní avantgardy, atonality a vůbec nejrůznějších zkoumání možností nástrojů. Mikyska brzo vyměnil elektrickou kytaru za violu da gamba, k níž ovšem přistupoval velmi nepietně. Používal ji jako nástroj smyčcový, drnkací i bicí, hrál před i za kobylkou, používal zkrátka všechny postupy, jimiž představitelé soudobé hudby iritují milovníky krásných klasických melodií. A nutno říct, že polovina skupiny Dunjingarav mu byla v tomto přístupu rovnocenným partnerem. Během vystoupení měla občas vrch tradiční mongolská hudba, občas zase avantgarda, každopádně šlo o jasný vrchol výborně dramaturgicky vystavěného večera.
Pokud jste z Brna nebo Hradce Králové a okolí, můžete si tenhle fascinující večer užít prvního, respektive devátého prosince v rámci Konektiv on tour. Nemůžu než vřele doporučit.
Konektiv Night
8. 11. 2023 Venuše ve Švehlovce, Praha
foto © Libor Galia
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“