Oáza neklidu a divnosti (Hradby samoty 2024)

Putovní festival experimentální hudby Hradby Samoty letos hostil zámeček ve slovenské Jablonici. Na dvou podiích se během tří dnů prostřídalo cirka čtyřicet projektů a mezi všudypřítomnými rostlinami v hliněných květináčích korzovalo početné publikum. Performance, noise, techno… Oáza neklidu a divnosti ve vyprahlé poušti raného července.

Vydatná potrava času

Karlovy Vary jsou v knize Miloše Urbana Kar „městem zanikání“, během filmového festivalu je však lázeňská Mekka každoročně překryta závojem utkaným z líbivé (poz)látky. Filmový plakát v centru zamaskuje leckterou prasklinu, ale závoj bývá šit na míru jen centru. Při pěší cestě z periferie lze vidět zanikání, zejména sociální, probíhající mimo reflektory.

Právě z mezinárodního filmového festivalu má cesta směřovala na Hradby Samoty, které si z chátrání a rozkladu učinily doménu. Stejně jako vloni se odehrály v jablonickém kaštieľu, do nějž coby propustka posloužil krom vstupenky místopřísežný podpis, jímž člověk doložil, že tam vstupuje „na vlastní nebezpečí“. Připomnělo mi to nápisy na vchodech do brněnské lesní obory Holedná, které příchozí varují před rizikem pádu stromu. V obou případech se vyplatí trochu si zariskovat a v případě nouze uhnout před padajícím stromem či cihlou. Odměnou jsou útočiště, a trochu bojiště, s krásnou atmosférou.

Kdo je schopen najít krásu nejen v hroutících se novostavbách, ale rovněž prastarých ruinách, jistě by ocenil zámeček. Okna byla potažena odchlipujícími se a ve větru plápolajícími igelity, zpod deštěm mnohokrát zkrápěné omítky vysvítaly cihly… Nejvíc pozornosti však budova poutala při vstupu do útrob, kde probíhala výstava výtvarných děl. Artefakty působivě koexistovaly s okolním interiérem ve stádiu rozkladu i rozpadu. Na zdi nad vytištěnou anotací jednoho z děl bylo tužkou kdysi napsané vyznání lásky, jehož součástí se stala i omluva za to, co autor „pověděl Tomášově mámě“.

Jak psal Jindřich Štýrský, bourání ruin by bylo „neodpustitelným vandalismem“, jímž by se „času brala jeho potrava“. Kde jinde k nám minulost promlouvá zvučnějším a svůdnějším hlasem než v ruinách? A tento hlas jako by zněl i starosvětskou Jablonicí. Někdy dokonce doslova, to když obstarožní ampliony lákaly na blížící se prodej ovoce.

Samota mimo Hradby

Název Hradby Samoty mi přijde trochu zavádějící. Zříceniny, v jejichž hranicích se festival odehrával, mě spíše před samotou chránily, než že by z ní byly tesány. Jistě, samotu může člověk pociťovat i v davu, ale co takhle v davu spřízněných duší? Ačkoli jsem na letošních Hradbách většinu lidí neznal, stejně mě k mnoha přítomným poutala určitá sounáležitost. Například na jiných koncertech mě vždy potěší, když uvidím alespoň jednoho člověka s tričkem nějakého experimentálního projektu. Zde jsem byl už při čekání ve frontě na první pivo obklopen logy SUNN O))), Necrocock, Hlukovæ mysteria… A z barmanova oděvu se na mě usmíval Ďábel, obskurní film od Andrzeje Żuławského.

A úsměv na rtech mi první den vykouzlil i výtečný a taktéž démonický koncert raw-blackmetalových Otras. Těžko zrovna je charakterizovat jako experimentální kapelu, přesto na Hradby rozhodně patřili. Výmluvným dokladem bylo jediné pogo, k němuž došlo právě tu. Ani nevím, jestli měli corpsepaint nebo ne, tak hustá mlha je po většinu koncertu halila.

Každopádně není jednoduché pociťovat samotu v publiku, které si otevřeně užívá tutéž hudbu. Slovenský experimentální hudebník Ján Solčáni jednou pověděl, že není citlivějšího vnímání než slyšení. Podle mě je jen máloco tak intimní jako poslech hudby. A jak opakovaně říkal Karel Kopfrkingl ve Spalovači mrtvol, citliví lidé hudbu milují. Těžko tedy kolem sebe mezi dalšími milovníky stavět neprostupnou hradbu. Jejich láska k experimentální muzice je možná o to ryzejší, že milovaný objekt zájmu není podbízivý, nesnaží se vetřít do přízně. „Díky, že jste zůstali do konce. Jste první,“ pravil člen Exiters.

„Konečně slušný disko!“

Opakem podbízivosti pak bylo vystoupení noisaře jménem Chrup. Jak k tomu jménu přišel? Nevím, ale jeho koncerty jsou příjemné obdobně jako vyšetření chrupu. „Na tohle si příliš vážím svého sluchu,“ řekl mi soucitně ze sálu zrovna odcházející Ondrey Zintaer, mimochodem rekordman letošních Hradeb, který vystupoval každý ze tří dnů. Jednou sólo, dvakrát v kolaboraci. Nicméně Chrup nás netýral ani tak hlasitostí jako spíš extrémně vysokými tóny. Ty jako by člověk neslyšel ušima, ale trepanací se mu zavrtávaly skrz lebku přímo do mozku. Noise zbožňuju, tohle vražedné pískání byl můj kryptonit. Ze zadní řady jsem uctivě pokynul těm v předních.

O poznání více jsem si pak užil vtipné duo A2BELLY, v němž Chrup rovněž působí. Křepčivý techno-noise s tropickým nádechem, kde bok po boku hlučí elektronika i shaker vajíčko či mandolína. „Konečně slušný disko!“ zařval kdosi z publika. Z hlukových setů jsem si nejvíc liboval při vystoupení tria Dysnomia. K projekci záběrů z poválečného vyklízení rozbombardovaných měst duněl velmi hlasitý, stejnorodý a mrazivý drone. Takřka úplně před podiem mi plnil všechny póry těla hypnotickým chladem. Slastné a očistné.

Takové bylo i vystoupení hudebníka jménem Andy the Doorbum. Na jednu stranu muž v dlouhé bílé róbě a masce jakoby uzmuté z natáčení folk-hororu působil děsivě, jako jakási enigmatická bytost z jiného světa. Na stranu druhou byla jeho hudba velmi dojemná a citlivá, ani zdánlivě mimosvětský původ totiž nezastřel emoce, které se úspěšně snažila předat. Kdyby darkwave legenda Sopor Aeternus vystupovala naživo, vyvolávala by nejspíš tentýž dojem. Andyho set končil po druhé hodině ráno – přišel jsem na něj unaven, odešel neschopen usnout.

Méně vážná, avšak srovnatelně energická byla performance kolektivu Hypercycle. Když jsem u jednoho ze stanů viděl jízdní kola pokrytá podivnými světýlky, nenapadlo mě, že další den zazáří na venkovním podiu a přivezou jeden z nejlepších setů festivalu. Čtveřice cyklistů (Alfred Jarry by si liboval) byla kdesi napůl cesty mezi noisem a technem – šlapáním na pedály a světly generovali všemožné hluky. S jedním z nich jsem se dal v noci do řeči, údajně ještě nehráli na větším podiu a pro víc lidí. I tohle mě na Hradbách baví – tady velkou stage okupující headliner, jinde nenápadný underground.

Právě ze snadno přehlédnutelných setů mě nadchlo duo Bahnô. Dá se na něm sledovat něco pro Hradby typického. Krom toho, že vyhledávají hudebníky hrající okrajové žánry, hostí rovněž muzikanty schopné najít okrajovost v žánrech dobře známých. Prohrabat se hudební půdou do jejich zvláštních, bahenně hlubinných vrstev, jen těžko hledat doomovější blues než v podání dua Bahnô. Dva kytaristi posazení proti sobě čelem hráli minimalistické a instrumentální melodie plné hutné temnoty. Atmosféra hustá jako…

Loučení aneb pa lma

A pro Hradby je zároveň typické, že po sobě následují sety rozdílné po žánrové stránce i co do atmosféry. Nepůsobí to jako pěst na oko, nýbrž coby skvělé doplňování se. A takováto pestrost neprobíhá jen v rámci oficiální dramaturgie. Pamatuju si, jak jsem s přáteli na předloňských Hradbách přes den chodil po kopcích okolo Jelšavy a z túr pak směřoval přímo na koncerty. Škoda, že krajina kolem Jablonice je výrazně plošší.

A ať už se budou Hradby odehrávat příští rok kdekoli, pochybuji, že mi budou ve výhledu na podium příjemně zavazet šimrající listy palmy, jichž bylo nádvoří v Jablonici plné. Tedy nejen hledání okrajovosti ve známém, ale i nacházení tropického v domácím? Na každý pád aloha a zatiaľ, vidíme se za rok.