Odcizenost v povědomých odstínech (Colours of Ostrava 2022)

Nedlouho poté, co se rezavé stěny pecí Dolních Vítkovic vzpamatují z posledních elektronických pulzů festivalu Beats 4 Love, obratem čelí další rekonfiguraci: odívání do barev oranžovo-žlutého spektra. Po třech letech se na místo vrací Colours of Ostrava. A v plné síle – od rozmanité hudební palety s interprety z nejroztodivnějších koutů světa přes rozmáchlé křídlo besed, workshopů a dokumentů až po unikátní atmosféru vyvstávající z nebývalé kombinace odlidštěného industriálního prostoru a programu v něm.

MÍSTNÍ NEMÍSTNÍ

Navzdory ostravským kořenům vstupuji do světa „Barev“ poprvé, s očekáváním čehokoliv a trochou skepse. Coby pravidelný návštěvník akcí extrémnějšího ražení pohlížím na festivalové brojení strategicky, ve snaze vidět a slyšet co nejvíc, zároveň s rozumem, aby nedošlo k předčasnému vyčerpání. Organismus snese jen několik kol v kotli, nohy a záda stejně tak mohou znenadání po delším stání vypovědět. Pouť typu Brutal Assault zkrátka představuje zhýralý maraton, na který se nechodí naslepo, ale spíše s nutkáním zaškrtnout si políčka na pomyslném pomníku z těžkého kovu, v mnoha případech i několikrát na jednom řádku.

Dle názorů ostatních, místních i znalejších to chodí na Colours of Ostrava jinak: do bran se vstupuje s otevřenou myslí, snad jen s pár jmény v hledáčku. Vše ostatní je ponecháno náhodě, o nárazovém oťukávání, zkoušení, co se uchu zalíbí. V případě nezájmu se účastník odebírá k jiným atrakcím, případně testuje rozmanitou paletu osvěžoven s přáteli. Přístup se snažím respektovat, s hrstkou jmen na osobním wishlistu.

Z prostorového šumu do uší dorážejí první trubky a upbeatová tempa. Merche, který by měl zdobit hrudníky hudebních nadšenců, je tu žalostně málo: kromě obligátních sinusoid s nápisem Unknown Pleasures a oversized kousků s motivy Twenty One Pilots vlastně takřka nic. Festivalová obec zřejmě nemá tendence, si na něco hrát nebo si něco dokazovat. Až na třpytky kombinované s vděčným boho-stylem je garderoba praktická: světlá, prodyšná a slunci odolávající. Na jednu stranu svoboda, na druhou polopevné sevření trendem pramenícím z Lollapaloozy a Glastonbury.

Prvotní zamyšlení střídá údiv ze samotného areálu, Dolní oblast Vítkovic se po péči festivalu jeví rozmáchleji. Potenciál je v daném ohledu vytěžen na 100 %, od Gongu, coby centrály vzdělávání a komornější hudby až po komíny s nekonečnou projekcí. Colours of Ostrava efektivně mění oblast na malé město s hlavními, nekonečně rušnými ulicemi i s vedlejšími zákoutími, kde se lze od davů odpoutat.

ŽÁNROVÉ VÝPADY

Očekávaně pestrá soupiska nachystala jak příjemná překvapení, tak umělecká, ale i manažerská zaváhání. Podivný kontrast se udál v oblasti rapu: zatímco „bruja“ Princess Nokia vykazovala problémy s ukočírováním hlavní stage, Alina Pash si pomocí modernějšího hiphopového zvuku a vlivů ukrajinského folklóru snadno podrobila menší pódium. Umístění newyorské rapperky na hlavní stage v podvečerní čas bylo poněkud nešťastné – nejen z důvodu nedostatečně silné star-power interpretky (Princess Nokia stále poněkud tápe ve stínu divočejší Azealie Banks), ale i kvůli mixu, který nechával Princess Nokiu za halfplaybackem a basy.

Avizovaný „metal v hidžábu“ indonéské trojce Voice of Baceprot nabídl svižnou rap-metalovou jízdu po vzoru Rage Against the Machine, ovšem s daleko větším důrazem na funkovou složku s vévodící slap basačkou. Bezchybné hráčské řemeslo brzdila jen nedostatečná hudební nápaditost a tematická prvoplánovost.

WORLD MUSIC VLÁDNOU NOROVÉ

Obskurní, pro mnohé neznámá, přesto přitažlivá je linie world music, která kdysi představovala festivalovou páteř. O výraznější výkop se v daném odvětví postaral český ansámbl Hrubá Hudba se svými neortodoxními úpravami lidové hudby. Polský Warsaw Village Band o den později nabídl folklorní tradici vystavěnou na modernějších rytmických základech, které však neubíraly na lidové atmosféře vystoupení. Exotičtější výrazivo poskytl kongský kněz Lova Lova, jehož rudý kazatelský mundur vlál ve svižných, projasněných a precizně zahraných rytmech afropunku.

fotogalerie z festivalu najdete tady

Obdobně oddán tradicím, avšak žánrově vymezenější: i tak se dá definovat norský trojlístek, který si podmanil třetí den festivalu. V brzkých večerních hodinách dává Glo stage prostor Kalandra, kteří ladně nabili skromných třicet minut porcí potemnělého folk rocku s burcující bicí sekcí. Na skandinávské mystérium kvapem navázala Linda-Fay Hella & Dei Farne s ambientnějším výrazivem, která si explozivitu schovávala na úplné finále. Zemí a atmosférou spojené projekty fungovaly, dopomoci mohlo ještě prohození setů – energičtějším Kalandra by delší hrací čas připadnul o něco lépe.

Zpěvačky obou projektů se o několik hodin potkaly na hlavní stagi při půlnočním kázání Wardruna. Uskupení někdejšího black metalisty Einara Selvika nepřilákalo příliš početné obecenstvo, přesto se v publiku našlo mnoho hloučků, které volilo koncert naslepo. Nezaujaté dialogy rušily i v přednějších řadách, kazily tak dojem z bezchybného vystoupení, které poté rdousily jen zbytečně výrazné basy. Navzdory kapelní profesionalitě tak byl dojem rozporuplný: Wardruna by více slušelo druhé největší pódium, snad i v době, kdy je dění festivalu v plném proudu – tak, aby zůstali jen ti, co mají o koncert skutečně zájem.

SKULINY PRO NÁROČNĚJŠÍ, TUZEMSKÉ PŘEKVAPENÍ

Zrušení vystoupení amerických Health zamrzelo, šlo totiž o reprezentanty toho nejhutnějšího, nejtemnějšího a nejtvrdšího v daném roce. Zklamání vynahradila holandská trojice The Sweet Release of Death, jejichž noise rock je naživo o poznání natlakovanější než z desek. Setu nechybí patřičná dynamika, temný odér a kýžená skřípavost, která padla korodujícím prostorám Full Moon stage jako ušitá. Daná kombinace přichystala vrchol festivalu. V rámci intenzity byli úměrně avizování brněnští Sinks, jejichž špinavý postpunk sice vykázal potenciál, z koncertu ale šlo cítit, že daná stage je na trojici stále docela velká.

Stejné pódium si v prvním dni nachystalo největší festivalové překvapení. Posmutnělé polohy české písničkářky Amelie Siba na moment utopily coloursovský jas v modrých podtónech, které v éteričtějších pasážích připomněly dokonce Chelsea Wolfe nebo Emmu Ruth Rundle. Nadšení posílila kapelní sehranost, sympatická skromnost umělkyně a vyladěný zvuk, který si daná stage držela po celou dobu.

NÁTLAK HLAVNÍHO PROUDU

Indie/poprockové utkání Franz Ferdinand a The Killers bylo poměrně vyrovnané, zvuk hlavní stage ale hrál do karet těm prvním. Chaotická bombastičnost Twenty One Pilots bavila, lehké zklamání naopak představoval zkrácený set LP, kterému předcházela úsměvná předehra v podání Wima Hofa. Hlavní hvězda letošního Melting Potu se bez úspěchu pokoušela zapojit do vlastních fyzioterapeutických technik nechápající dav. Ten na celou rozporuplnost záhy zapomněl při pohledu na oblohu, kde se odehrávala světelná drone show.

Colours of Ostrava nadále rostou, pomalu přitom dochází na rozcestí. Zdá se, že většina nejde primárně za hudbou, spíše touží po lovu dojmů z blikajících, bouchajících a barevných představení, i přesto je pro některé finále v podobě djského setu Martina Garrixe poměrně přes čáru, protože se s duchem a vymezením akce míjí. Zážitkové a opulentní lákadlo přitahuje stále nové návštěvníky, skalní a vyznavači objevitelského ducha se začínají vzpírat. Letošní ročník se většině stále dokázal zavděčit, kolísání pomyslných misek vah však bylo místy patrné.