Pohodové receptury: festival s přílohou.

Příjemné letní dny. V moravských Bučovicích nenajdeme na místní vývěsce jen poutní zájezd do Medžugorje za tři tisíce, ale také srdečnou zdravici od místních soudruhů z KSČM. Vedle zašlého kina stojící knajpa Katolický dům (neboli Kaťák) servíruje i na svátek Cyrila a Metoděje polední menu. Výpečky se zelím – zabiják parného odpoledne a předzvěst chutí budoucích. Cesta nám ubíhá ve zlomených rytmech, Praha se stěhuje nejenom na Pohodu a nejenom Praha se stěhuje na Pohodu. Prodloužený víkend zlákal rodiny s dětmi, všichni netrpělivě stojí v neočekávaných, přesto očekávatelných frontách. Nespěcháme, největší gastrofestival na Slovensku na nás rád počká.

Gastrozóna A, hned vedle kempingu směrem k Nozdrkovcím, headliner čtvrtečního večera. Neplést se Zónou A, prosím pěkně. Místo punk rocku pastrami roku, Darina a Samuel se svým konceptem Barskde prorazili po slovenských open-airech i zanedlouho kamenně – kúsok od Michalskej. „Pastrami zahŕňa zvláštnu prípravu mäsa, ide o hovädzie mäso, konkrétne hovädziu hruď, ktorá je vynikajúco vyzretá a potom naložená po dobu troch týždňov do soli,“ tvrdí dva studenti, kteří s nápadem na první Pastrami bistro v Bratislavě přišli na studiích ve Francii. Receptura zahrnující unikátní směs koření putovala z Rumunska do New Yorku a zase zpět do Evropy. Po prvním zakousnutí do sendviče s okurkou a nasládlou, lehce pálivou omáčkou, nepochybuju, že Barskde z gastromapy Pohody i Bratislavy nezmizí podobně jako stálice pražských burgrů Dish. Hitovka hned na úvod.

„Ten si dám na Pohodě klidně sedmkrát, osmkrát za den, už několik let.“ Společné návštěvy městských festivalů s šéfredaktorem tohoto časopisu nezřídka končí v těch nejlepších místních restauracích a bistrech, počet takto zazděných kapel raději nepočítáme. Výjimečné postavení grilovaného oštiepku však nepřekoná ani fritovaný seafood na Le Guess Who? či primaverské tapas. Etymologie slova je zjevná, přesto o ní přemýšlím až teď. Odštípnutý kus ovčího sýra putuje do zdobené dřevěné formy, do teplé slané lázně, která nakonec na placatém válečku vytvoří hnědou krustu. Ta pak zabraňuje roztečení ve finální fázi lahody, mezi čerstvým chlebem a brusinkovým kompotem. Pixarovka Ratatouille podobnou kombinaci vystihla ohňostroji vybuchujícími v hlavě nebo spíše na jazycích. Škoda, že myšák místo Brie neochutnal oštiepok, rád si dám si za něj… možná sedmkrát, osmkrát.

Na Slovensku ještě chvíli zůstáváme, Koliba u Ďurca nabízí tradiční bryndzové menu, vzpomínám na šťastná léta v Tatrách, dřevěná prkýnka a keramické pánve s lesknoucí se sýrovou hmotou a božsky opečenou slaninkou. Pulzující cimbálovka a tak trochu drzý přístup obsluhy, který ke staroslovenské kuchyni patří. Jdeme za klasikou, přece jenom hládneme z Prahy a prahneme po haluškách, po čem jiném. Skromná porce nezasytí tak, jak jsem z dětství zvyklý, žaludek se zvětšuje, nároky také. Mě rohlíkem neopiješ, glosuje často kamarád. O robotech na hlavní stagi se dá říci něco podobného, mícháme si raději vodku s vodou u slunečnic, letos v květináčích. Tvrdý alkohol na Pohodě nekoupíme – jeden z mnoha důvodů, proč ji milujeme.

„Modré špičky obřích šapitó prodlužují panorama kopců dookola a barevné diody adrenalinových atrakcí vytvářejí proti temnému nebi světelné obrazce,“ citoval jsem loni svůj report z Pohody 2013. Cituji ho i nyní, okolnosti se nemění, Pohodu konzumujeme čím dál lépe, s třpytkami na tváři i třpytem v očích. Nejchutnější tři dny léta začínají.