Vojtěch Podjukl | Články / Reporty | 16.02.2020
Na čtyřicátý koncert u nás dorazili The Legendary Pink Dots. Za čtyři dekády působení si prošli řadou změn v sestavě i skladbě nástrojů, v minulosti se tu prostřídaly třeba saxofon, perkuse nebo housle, dnes už je ale neuslyšíme. Britsko-nizozemská formace osciluje mezi několika žánry a není snadné určit jeden nebo dva hlavní, řekněme, že jde o psychedelický rockový hybrid s elektronickým nádechem. Naživo tentokrát v tříčlenné sestavě, když zakládající členy, zpěváka Edwarda Ka-Spela a Phila Knighta na syntezátory, doplnil kytarista Erik Drost. Diskografie o pětačtyřiceti položkách jim umožňuje značnou dramaturgickou variabilitu při stavbě programu, který čerpal z různých období i alb.
Klub se začal plnit před osmou. V úvodu setu kazil dojem příliš hlasitý beat, basů mohlo být taky méně. Rozpačitě působily i prostoje mezi písněmi. The Legendary Pink Dots byli strnulí, ale jen do chvíle, co se podstatně zlepšil zvuk. Beat ustoupil do pozadí a svým pomalým tempem byl najednou uklidňující. Vynikl zásadní prvek v chemii sestavy, charismatický zpěv, kterým Ka-Spel maluje příběhy na pozadí tvořeném efektovanou kytarou. Zvuk byl barevnější a projev kapely uvolněnější. Na pódiu bylo živěji, a i když Ka-Spelovo pohazování hlavou už není tak energické, jeho kreace podporovaly kontakt s publikem.
Mrazivě psychedelická plavba postupně vtahovala publikum, ve druhé části jednotlivé skladby spojovaly samply a jedna přirozeně přecházela ve druhou. Kosmická výprava si držela tempo i atmosféru, a to navzdory tomu, že nejznámější písně zazněly hned v úvodu a pak až v závěru večera. The Legendary Pink Dots vyklidili po přídavku pódium stejně, jako ho obsadili – s klidem a beze slova. Pak se v částečně vyprázdněném sklepě objevili na pár slov s fanoušky, když pro většinu z nich to byl několikátý koncert a s nostalgií vzpomínali na ty minulé. The Legendary Pink Dots si i přes personální a hudební proměny stále drží pevnou základnu příznivců, i když hlavně těch starších. Mileniálů ten večer v klubu moc nebylo, natož těch mladších.
The Legendary Pink Dots (nl/uk)
15. 2. 2020 Café V lese, Praha
foto © archiv skupiny
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.