Šejkr #134: Kdo je kdo?

„Jen proto, že jsme kapelou z Belfastu, která rapuje v irštině, přijde při jakékoli politické přiležitosti někdo a řekne: ‚Zeptejme se zasraných Kneecap, co si o tom myslí!‘“ Mo Chara ze zmíněné crew může zůstat klidný, není to jen kvůli tomu.

Snímek o Kneecap byl jedním ze zásadních zážitků letošního ročníku filmového festivalu v Karlových Varech, ostatně je to na dnešním playlistu dost vidět. Text o nich najdete v příštím čísle Full Moonu, dneska to bude o někom úplně jiném. Ještě daleko hlouběji se zavrtal dokument Ještě nejsem, kým chci být věnovaný fotografce Libuši Jarcovjákové. Nejen kvůli jejím obrazům, plným nepopsatelné blízkosti a prchavého kouzla, ale i díky formě, která je výjimečná. Film režisérky Kláry Tasovské je totiž složen pouze z fotografií paní Libuše, k vlastní „slide show“ čte autorka ze svých deníků. Výjimečný a unikátní zážitek. Nejde tak ani o příběh protagonistky, jako o otázky a myšlenky, které se na jeho pozadí honí divákovi hlavou. Nebo alespoň u mě to tak bylo. A pořád je.

Rozhovor s Libuší Jarcovjákovou pro mě byl jedním ze zásadních zážitků prvního pandemického období, dělali jsme ho někdy na jaře, v době, kdy už začínalo být trochu hezky, ale ulice byly ještě prázdné. Také o tom jsme se v jejím bytě při poměrně dlouhém a důkladném povídání bavili a shodli se na tom, jak nám zdánlivě opuštěná pražská zákoutí připomínají život města spoustu let nazpátek. Jak je vlastně konečně možné se procházet Starým městem, aniž by byl člověk vydáván neustálému nátlaku zbytečných obchodů a dalších turistických pastí. Paní Libuše byla zcela přirozená a naprosto otevřená, jako by byla zvyklá dávat rozhovory každý den, což se na konci ukázalo jako chybný dojem, když se svěřila, že z našeho setkání byla nervózní. Nápodobně, odvětil jsem, a společně jsme se tomu zasmáli. V některých chvílích člověk snad i trochu ví, kdo vlastně je.

U rozhovoru se mnou byla kamarádka fotografka Andrea Petrovičová, která si ty snad dvě hodiny trpělivě počkala, aby pak Libuši mohla několikrát s mnoha omluvami vyfotografovat. Fotek bylo nakonec nečekaně mnoho, Andrea s nimi byla klasicky nespokojená, ale zbytečně. Libuše Jarcovjáková ji pochválila a řekla, že jí bylo ctí, že si můžeme vybrat, kterou chceme, že jsou vlastně všechny fajn. Na tohle si při různých podmínkách a dlouhých diskuzích často i nad použitím oficiálních fotografiích taky vždycky vzpomenu. Libuše vykazuje skromnost i empatii, zároveň důslednost, ze snímku, který vypráví její příběh, jdou podobné emoce. Teprve při jeho sledování a poslechu jejích zápisků jsem pořádně pochopil mnohé z toho, co mi tehdy říkala. Libuše Jarcovjáková třeba ještě není, kým by chtěla být, ale možná ještě důležitější je to, že nám prostřednictvím svých vzpomínek přináší prostor přemýšlet nad tím, kým bychom chtěli být my. Nebo kým vlastně jsme. Podobně jako při pohledu na výjimečné obrazy, které zachycuje na svých snímcích.

Dneska v osm večer na Radiu 1 si dáme irský rap, kompletní album Sault, tedy tu verzi, která se dostala ke mně, je jich prý několik, stokárský Riot, Jimettu Rose, Kamixla nebo peruánskou dvojici s jedním z nejkouzelnějších jmen ve hře. Thank You Lord for Satan.