Šejkr #135: Post Vintage

Jánošík, gramofony Sonet Duo, deformované hudební nástroje i slavný Nýmand (Pičus). Slovenský výtvarník Viktor Frešo se v rámci výstavy Future Memories vypořádává s odkazem státním i rodinným a činí tak s humorem, rozhodností i elegancí. Nikoli jen pro krásu samotného gesta.

Postfestivalový týden. Během posledních čtrnácti dnů se toho odehrálo nějak moc, narušenou Pohodu vystřídaly Colours a s nimi Full Moon Stage, letos jubilejně, podesáté. Všechno to jelo nějak podezřele snadno, nic zvláštního se nedělo, lidí plno i na poměrně výstřední line-up, tedy alespoň co se některých jmen týče. Všechno dobré, něco výjimečné, největší vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chvílemi chtěla i boxovat. Snad ty Full Moon trička, co si odvezla s sebou, bude někdy nosit. Den poté, co v Ostravě vystoupili, procházím místní Galerií výtvarného umění, kam mířím nejen kvůli Pičusovi nebo všudypřítomnému vedru. U Frešova díla, které propojuje elektrickou kytaru s kopákem do jednoho ladného, lesklého a elegantního těla se zastavuju a říkám si, že tohle by se klidně mohlo po chicagské pětici jmenovat.

Frešovy vizuální reflexe budoucnosti se nacházejí ve spodním sále, návštěvník jako by se po průchodu prosklenými dveřmi ocitl v jiné realitě, v kabinetu jinakosti, kde vládne smutný robot z restaurace na konci vesmíru (některé aktuální variace Pičuse ho ostatně připomínají). Frešo svoje vzpomínky sází s kinterovskou odhodlaností i kolektorskou důsledností Františka Skály, zároveň je samo sebou svůj – hřmotný, razantní i efektní. Struny elektrické baskytary (výtvarníkův otec byl slavným hudebníkem, spoluhráčem Mariána Vargy nebo Deža Ursinyho) přetékající v podobě výrazných neonů ze stěny na podlahu, sbírka zapalovačů nebo paspartovaná kabelka. „Jedním z nejzajímavějších prvků jeho tvorby je zdánlivý kontrast obrovského, grandiózního ega a odzbrojující sebeironické pokory,” říká o výstavě kurátor Vladimír Beskid a skutečně, náramná porce pokory ze shromážděných exponátů vyzařuje, zpracovány jsou s ohromným gustem, ale také (hlavně) s velkou dávkou vkusu, citlivosti a empatie. Ani se mi od těch cizích vzpomínek nechce, před odchodem z galerie se k nim ještě na chvíli vracím.

Ostrava byla ve znamení spokojenosti, ale taky únavy, sociálních interakcí bylo přece jen hodně. Tři dny dobrovolné separace pomohly, ale pocit použitosti trvá. Po pár dnech se probírám publikací vydanou k výstavě a zaujme mě název jedné z jeho nedávných výstav – Post Vintage. Frešo je nejen mistrem gest a obrazů, ale i slov. Post vintage, obracím si ten slogan tam i nazpátek, do dnešní doby mi zapadá stále lépe a lépe. Do doby, kdy jedno post nestačí. Do doby, kdy Nýmandův předobraz zase určuje pravidla. Do doby, kdy... a vintage je přitom tak hezké slovo. Dneska v osm večer na Radiu 1.