Šejkr #145: Peříčka

„Tahle deska vlastně vůbec neměla vzniknout, přišla ke mně znenadání, navíc se nám náhodou uvolnilo pár dní, během kterých jsme to stihli nahrát. Vůbec jsem to nečekala.“ Nikol Bóková vydává svoje Feathers zítra, dneska večer na Radiu 1 si dáme jednu ve světové premiéře. Feathers, peříčka. Další důkaz toho, že nejlepší věci často přijdou mimoděk. Za odměnu.

Předvánoční ruch se vyznačuje mnoha zábavnými i méně povedenými událostmi, připadám si, že už píšu jenom o tom, jak nic nestíhám, a ono to tak de facto je. Tenhle podzim bych už zavřel, píšu kamarádovi, když se minutu předtím, než odjedu na vlak do Bratislavy, dozvím, že se zasedání, kvůli kterému jsem tam měl jet, posouvá na leden. Ne snad že by ty dva nečekané dny tzv. navíc jiným věcem nepomohly, ale možná trocha organizace či klidnějšího timingu by neškodila. O pár dní později zjistím, že nahrávka jednoho z rozhovorů pro lednové číslo je prázdná, a to už se rozesměju. Co taky jiného. Při přepisu lovím z paměti citace i formulace, jako za starých časů, a paradoxně mě to uklidňuje.

Nikolina peříčka zpříjemňují poslední dny, devět lehoučkých nadýchaných miniaturek zapadá ideálně do období, kdy už jen těžko vstřebávám novou hudbu. Nadýchané ve smyslu vzdušné, aby náhodou někoho nenapadlo, že jde o easy listening pseudo soft záležitost. To vůbec ne. Vysoce hravá, měňavá a pestrá půlhodinovka, po pár dnech se přistihuji u toho, že jednotlivé kompozice střídají odlesky i emoce podle momentální nálady. Ta trojka včera zněla úplně jinak, nebo? Objektivita je klíč. Úplně chápu radost z alba, úplně rozumím, že nebyla potřeba jednotlivé skladby pojmenovávat. Jen tak si plují okolo hlavy a cestují v roztodivných trajektoriích daných vzdušnými víry, situací kolem nebo jednoduše počasím.

George Rodriguez snad ani nechtěl být fotografem, k práci ve fotolaboratoři v Columbia Pictures přišel na sklonku šedesátých let náhodou. Ta pravá vášeň v něm zahořela až jednou při cestě na oběd, když jeho kroky protnula pouť studentského průvodu na podporu práv chicanos – označení pro Američany mexického původu, hrdé i hanlivé, záleží na kontextu a osobě, která ho používá. Rodriguez byl sám chicano, náhodou měl s sebou opravený fotoaparát a série snímků z nepokojů odstartovala jeho dráhu, která stále pokračuje. Mohla za to nečekaná zkušenost z jinak klidné slunné Kalifornie? Bylo by to jiné, kdyby se demonstrovalo za něco, co se ho osobně nedotýkalo? Nebo je to jenom marketingová pohádka? Možná. Na východiscích dnes ostatně asi nezáleží. Příjemná náhoda, díky níž jsem jeho snímky před pár dny objevil, přišla krásně znenadání. Za odměnu?

Dnešní šejkr má neuvěřitelné číslo #99. V osm večer s Nikol Bókovou, Kneecap, Brooke Combe, Deradoorian a andaluským crashem Califato ¾ a Ángeles Toledano. Vamos.