Představte si, že vás někdo zavře na patnáct let do vězení

Představte si, že vás někdo zavře na patnáct let do vězení. Navíc neprávem. Svět za zdmi vašeho světa se valí dál a všechno, co máte, je časová kapsle a počítání kapek vody, které padají ze stropu na kamennou podlahu. První, druhá, třetí, čtvrtá. První, druhá, třetí, čtvrtá. Jednomu by to lezlo na mozek. Patnáct let je spousta času na přemýšlení, spousta kapek vody. Myšlenky se nakonec začnou koncentrovat do pocitu nenávisti k tomu, kdo vám to způsobil, kapka se přidává ke kapce, až je z nich kaluž, kýbl, vana, nádrž, přehrada. A když se dostanete ven? Nezbývá než urazit stavidla. Alexandr Dumas o tom napsal docela dobrou knížku.

Těžko říct, co se po patnácti letech v časové kapsli hnalo hlavou členům Soundgarden. Napsat, že nenávist k vlastnímu odkazu a fanouškům by bylo přeci jenom trochu laciné. Naopak Chris Cornell se nechal slyšet, že prvotním impulsem k obnovení kapely byl právě skomírající odkaz a přitáhnutí pozornosti zpět k jejich muzice. Hudba Soundgarden si to jistě zaslouží, o tom ani popel. Na rozdíl od spousty jiných dnešních „přitahování pozornosti k odkazu kapely“, a že jich je, se Soundgarden rozhodli jít o něco dál. Oni se totiž rozhodli natočit po patnácti letech desku. Je to krok stejně tak úcty- jako politování-hodný. Kapela má můj respekt, že se nespokojila se standardním mlácením prázdné slámy a rozhodla se nabídnout zbrusu novou kolekci třinácti písní. Ale stejně tak se nemůže divit, že jako oddanému fanouškovi mi hlavou táhne spousta otázek.

Předně, komu je deska určená? Generaci, která s jejich hudbou vyrostla, ale po těch patnácti letech si stihla nasekat kariéry, hypotéky a sviště a na nějaký ten umaštěný rock mají čas leda tak v autě? Je to deska pro nastupující generaci hudebních fanoušků? Bez urážky, ale mám dojem, že pro dnešní patnácti- až něco leté to je stejně atraktivní jako zimní bunda mého bráchy z roku 1996. To není hezká bunda. Je to deska pro mladé lidi, kteří hudbu Soundgarden objevili až po jejich rozpadu a mají chuť a právo dostat „svoji“ desku? Hohoho, tady se teprve pouštíme na tenký led. Cokoli by Soundgarden pustili ven, by, postaveno vedle klasiky jako Superunknown, znělo jako zpívající zimní bunda mého bráchy z roku 1996.

Není to jediné, co vytane na mysli. Člověk přemýšlí nad motivací kapely: co je vede k tomu, aby ze sebe na stará kolena dělali trumpety? Bylo by jednoduché je prostě zesměšňovat a komentovat sarkastickými poznámkami a věřte mi, že já jsem na tuhle práci tím nejvhodnějším člověkem (nic jiného neumím). Ale po všech těch letech strávených ve společnosti jejich hudby mám dojem, že by to bylo nemístně kruté. Nemyslím, že jim něco dlužím, ale slovo „vděčnost“ za všechny ty vzpomínky a příběhy, které mi jejich muzika nadělila, potažmo šanci si zaslouží. Pojďme tedy na chvilku oklepat strusku cynismu všedních dní a vyjděme z předpokladu, že všechno, co Chris Cornell pouští do médií, je pravda. Čert vem peníze, skomírající slávu, slepé uličky sólových projektů a krmení vlastního ega. Tvařme se, že tady jde opravdu o muziku a to, co po vás zůstane, až i z vás zůstane jenom ta kapka vody věčně padající na kamennou podlahu.

King Animal je šestá studiovka Soundgarden a podle Cornellových slov navazuje tam, kde Down on the Upside, deska pátá a na dlouho poslední, končila. To nepovažuji za šťastné vyjádření, vezmeme-li v potaz, že tvůrčí rozdíly při tvorbě této nahrávky byly jednou z hlavních příčin - dnes už tedy tvůrčí - pauzy. Zní to divně ještě z jednoho důvodu – proč by měl pro boha někdo poslouchat desku, která měla vyjít nejpozději před deseti lety? A singl Been Away Too Long nám to neusnadní. Jako spousta nedočkavých jsem si desku předobjednal z torrentu a po prvních tónech jsem si nebyl jistý, jestli si ze mě někdo nedělá legraci a ten kytarový riff nepatří nějaké starší skladbě AC/DC. A když se do toho přidal zpěv Briana Johnsona, měl jsem jasno – piče, patří mi to. Jak se skladba sune přechodem (na pár facek) k refrénu a když se Cornell přestane předvádět, je to ještě jasnější. Není to vtip, Soundgarden jsou zpátky a nedělají si legraci, bohužel. Úvodní impakt je nepříjemný a zvykat si na nový/starý zvuk dá práci. Vysvětlím.

Nejotravnější věc na celé desce je totiž její nerozhodnost. Odpíchnout se v roce 1997 samozřejmě můžete, ale po těch letech jste jinde. To je úplně v pořádku, spousta let, spousta zkušeností, jiní lidé. Ale Soundgarden jako by se báli, že lidi přišli do kina na film, co znají, a když jim ho prostřihnete okýnkem penisu, všichni se rozbrečí. A tak posloucháte nové skladby, kterým chcete dát šanci, a najednou vám tam Cornell bez důvodu narve nějaké to „heeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeej“ zachraptělým ječákem JENOM PROTO, aby byla zachována značka a každému došlo, že se není čeho bát, že tohle je ta stejná kapela, na které jste vyrostli. Nedělá to jenom on: Thayil jako by vlezl do pohodlné kombinézy, kterou dlouho neoblékl, a i když musel zadržet dech, aby dopnul zip, dělá ty „typické kytary“, bez kterých se kdekoli jinde obešel... Ale tady to bez nich holt nejde. Jen Sheperd a Cameron mi dělají radost, drží standard a moc se s tím nemažou. Dáme trochu té Indie (A Thousand Days Before), trochu vykrademe sami sebe (při Taree jsem si v duchu pobrukoval Overfloater z Down on the Upside včetně onoho „I wanna make it right“ a jak jsme si krásně zazpívali... tedy až na to, že Overfloater je o dost lepší písnička), jeden cover od Nickelback (Halfway There na půl cesty do prdele, chtělo by se říci) – omlouvám se, slíbili jsme si žádný sarkasmus. Znovu.

Už v druhé Non-State Actor se kapela odrazí, především díky Sheperdově skvělému basovému riffu (který po pár sekundách přeruší Cornellovo monumentální „heeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeej“ – už jsem to říkal?), ale v pořádku, zpěvné, trefné, zatraceně dobré. A pak už to jde hit and miss. Paradoxně nejlépe deska funguje, když se kapela nepředvádí, nemyslí a prostě hraje a Cornell zpívá, protože to pořád umí famózně. Bones of Birds, ó ano, tudy ano. Attrition táhne kytarová jízda tak divoká, že si o nich dnešní rocková štěňata můžou nechat jenom zdát. Pod nejlepší skladbou desky je překvapivě podepsaný Matt Cameron – předposlední Eyelid's Mouth je postavená chytře, vlastně nevýrazná melodie poskytne Cornellovi prostor k nabalování hlasových stop a když se do toho na konci zapojí Thayil, aby ukázal, že není třeba vykrádat sama sebe, ale stačí udělat dobré sólo - jeden je z toho dojatý – snad lépe než za mlada.

Člověka to trochu mrzí. V mnoha skladbách Soundgarden dokazují, že to v sobě pořád mají, ale snad ukvapeností a neschopností překročit vlastní stín ji táhnou do průměru a tam tahle kapela rozhodně nepatří. Kolem a kolem, mohlo to dopadnout mnohem, mnohem hůř. Dejte tomu příště těch let třeba třicet, kluci, já s vámi počkám, slibuju. Ostatně jsem ztratil klíče od vlastní cely. A voda pořád kape.