Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

V den, kdy se republika pompézně loučila s Karlem Gottem, vítali jsme z dálného koutu světa hudebního multitalenta Nicka Murphyho. Velký sál Lucerny by se stylově spíš hodil k té první události. Jeho staromódní bary, jimž se stýská po zvětralým chlebíčkům, a zasmušilé barvy uvadajícího majestátu ve mně budí otázku: jak se tu dneska může někdo bavit? Navíc je tu vždy horko a vydýcháno, tentokrát obzvlášť – vystoupení šikovného Australana bylo vyprodané. Obavy z omdlení v davech nadšených fanoušků se mísily s těšením na speciální show, kterou mi Murphy sliboval před měsícem po telefonu. Nakonec jsem neomdlela ani z nedostatku kyslíku, ani z mimořádného koncertního zážitku.

Večer otevřel Murphyho krajan Cleopold, který se nenápadně proplížil hromadou přikrytých nástrojů a usedl za klávesy. Nabídl lehký a skromný set připomínající Cheta Fakera (Murphyho stará přezdívka) v roce 2012. Jeho vzdušné pop-soulové melodie a něžný hlas hladily jako měkké kočičí tlapky, nenuceně jsme se u toho pohoupávali do rytmu, i když se hudba občas ztrácela v lidských hlasech. Hrál totiž před vyprodanou Lucernou úplně sám, aby po vlastním vystoupení doprovodil Murphyho na basu a kytaru.

Murphy nastoupil s drobným zpožděním a začal emotivním otvírákem aktuální desky Hear It Now. Hned na to nečekaně navázal svou největší, pět let starou hitovkou Gold, která má teď na YouTube přes 205 milionů zhlédnutí. Dostalo se jí naživo více instrumentálního aranžmá, což jejímu půvabnému tanečnímu groovu poněkud uškodilo. Zasněnou diskotéku 1998, která přišla poté, na chvíli umlčel výpadek elektřiny, na což zpěvák téměř nereagoval.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Určitě z toho nebyl nadšený, ale to nebyl z celého večera ani vteřinu. Jeho evropská část turné se teprve blíží půlce, ale Murphy působil až zoufale utahaný. Nevykazoval rozčilení, ale v jeho drobných gestech jako prudké přitažení stoličky ke klávesám nebo ledabylé odhození kytary se projevovala podrážděná lhostejnost, místy se mu pletla slova, mluvil ztěžka. Hravě ovšem střídal nástroje a soulová klávesová sóla nebo zatížené synťákové improvizace dával levou zadní. Více než roztančené, živé skladby mu šly ty pomalejší, jako procítěná Believe Me z poslední desky Run Fast Sleep Naked, kterou vystřihl sám za klavírem. Skvělá světelná hra dokreslila dojemný okamžik a Murphy byl nasvícen jediným bílým reflektorem nebo vynikal jako černá silueta na krvavě červeném pozadí.

Ve svetru podivného střihu, přes který měl přehozené dlouhé korály, s hustým vousem a dlouhými pocuchanými vlasy vypadal jako smutný Ježíš. V poslední době se zabývá rolí umělce a jeho významem pro společnost, chce svou hudbou něco šířit, sdělovat. V sobotu bohužel, ať už to bylo zapříčiněno čímkoliv, moc sdílný nebyl. Jeho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát se výpravy úplně nedařily, chyběla šťáva. Neodcházela jsem zklamaná, po rozhovoru s ním jsem získala dojem, že je to upřímná, čistá duše, a vyčerpání či rozrušení k lidské povaze prostě patří.