Psycho s láskou a vkusem (Hluková mystéria)

Zvuk rozložený na malé prchavé okamžiky i zvuk jako atakující smršť, zvuk čistě akustických nástrojů i zvuk elektronický a zkreslený. Ostravský festival Hluková mystéria IX u kavárny Maryčka v Provozu Hlubina se spokojeně přeléval mezi sameťáckým prostředím kinosálku a syrovější venkovní scénou ve stanu, a ukazoval nekonečné možnosti, jak lze hlukem a zvukem tvořit hudbu i zdánlivě nehudební.

Startuje Naše ano, energické impro pro dva saxofony a dvojí syntezátory, hráno třemi lidmi, jízda pro prskající elektronické zvuky a melodie, plochy dechů, zábavný a barevný úvod. Venku se mezi tím připravil Der Marebrechts, aby zahrál vtahující leporelo krystalických zvuků i dronů, tu jemné, tu dravé, hrané z modulů, které si do jedné hrající krabice sestavil sám hudebník. Duo nejen v jazzu ceněných pozounistů Jirucha & Janoušek v kinosále příliš nehrálo, ale spíše si hrálo. Zněly především etudy na téma, jak všelijak pozouny zníti mohou, když se na ně netradičně hraje a fouká, což přinášelo vtipná místa i klidné, tiše sýpající a klimbající pasáže. Usnu? Ne. Takhle se jmenuje další vystupující. Tři noise ataky, hrající kazeťák, ozvučený stolní fotbal a další, brutální zvuk tvoří i krabičky, efekty a lidský řev, punkovou prvoplánovost vyvažoval nadhled a vtip.

Kazehito Seki vypadal s mikrofonem a platem krabiček na břiše jako opásaný bombou, bomby se ale linuly jen z jeho hrdla a úst. Jemné zvoučky, vysoké frekvence, mlasky i hrdelní prařev, exploze čiré vokální energie. Miro Toth a Tijana Stanković se v kinosálku ozvučili přímo uprostřed hlediště. Do prostoru pak pouštěli jemné i skřípavé nepředvídatelné celky a plochy pro housle a ženský hlas plus saxofon. Náznaky klasiky, jazzu i avantgarda a zvuková svoboda v jednom. Další elektronika, další noise stěny i basové tlaky, tak zněl prokomponovaný Purgist.

Massola se s Kazehitem Sekim potkala při improvizované show letos zjara na společném koncertě v ostravské Fiducii, na festivalu vystoupili opět spolu, v soustředěně odsýpajícím setu, kde bicí, saxofon a vokální běsy hrály v prokomponovaných okamžicích, gradujících do freejazz/corových brutalit. Lebanon, psychedelicky jedovatý bordel, proplétající se smyčky kytar i noise, postpunk, techno, industrial, krautrock, rituálně znějící zpěv v ruštině. Ano, Lebanon toho míchají hodně, ovšem pejsek a kočička tenhle dortík upekli natolik chutně, že by se při poslechu jistě spokojeně olizoval i velký zlý pes, který v pohádce celý dort sežral. Tady nebyl, takže zbylo dost na všechny. Škoda jen zápasu se zvukem, který z toho místy dělal až moc velký bordel.

Säkkikangas na konec. Tvůrce projektu Martin Režný tuhle akci spolupořádal, měl za sebou dva koncerty v řadě a řidičské povinnosti z tour, které jel s Massolou a Kazehitem Sekim. Při přípravě setu se netajil únavou, pak ale vyhnal fanynku, která si před začátkem koncertu radostně zahrála na jeho perkusivní složku, a už sám pak předvedl svěží a energický barevný výkon, kde zněla práce s konkrétními zvuky, elektronicky zmutované loopy, snímané perkuse, slévané zvukové stěny a plochy i lidský hlas.

Experimenty, avantgarda, improvizace, to vše přináší nejen jedinečné hudební okamžiky, ale stejně tak i nebezpečí, že se dané vystoupení zvrhne v…, ehm, totální píčovinu. Ostrava ale svému psychu rozumí. A jak ukázaly i Hluková mystéria IX, koncerty a akce tohoto typu tu většinou pořádají lidi s láskou a vkusem. Podzim, zima, jaro tedy na shledanou ve Fiducii, Jednom Tagu či v Domě umění.