Kampa. Co dodat. Natřískáno, ale naprosto bizarní stánky změnily místo v podivný lunapark. KFC? Burgerking? Bylo to nutné?

Kde koncem června natrefíte na kvalitní a pestrý line-up pro vyznavače mainstreamu i alternativy? Ve ValMezu.

Centrum zavalily davy lidí, putují od Smíchova k Národní, cestou vykupují vietnamské večerky i okukují stánky s festivalovými blbinami.

Ještě před startem hlavního festivalového programu nabídly Ostrovy chutný předkrm v podobě tradiční Klubové noci.

Promiňte mi všichni, Fullmoone, Kittchene a další. Mám vás ráda, ale tohle vám už po včerejšku nesežeru. Nylon Jail.

Z takových pozic se při pohledu nazpět dá říct, že „Na Provoze Hlubina“ převládaly hrsti plné mouru a temnoty. Cheechaak fest.

Příchozí byli v extázi, vyřvávali s Waynem každé slovo, žadonili o oblíbené písně, které jim byly okamžitě přehrány, divokej hellbilly cirkus.

Těžko se při představení Little Barrie vyhnout poznámce, že frontmanem kapely je Barrie Cadogan z Primal Scream...

V jeden moment jsem zaslechla „I don't give a fuck“ a pomyslela si, sakra, tak to jsme dvě, do háje.

V Pardubicích tahle směsice pohořela – důvodů je několik a pátek třináctého to nebude. Weird Owl si střihli docela dlouhou šňůru...

Barmani jančili, support nasáčkovaný v zákulisí hltal každou slabiku, jako by to celé slyšeli ten večer poprvé... Koncerty roku.

Respect opět ukázal, že vzájemná úcta a respekt ke kulturním odlišnostem nás mohou jen obohatit.

Sněhurka je ve všem nevinně, myslivec je zmanipulovaný dobrák, macecha mrcha a princ je zkrátka ten pravý. A co když ne?

Když sem se dozvěděl, že do Prahy přijede Damien Jurado, chvilku jsem se cítil jako náctiletá holka, které oznámili...

Po letech na Štvanici byl minulý rok vyhnán festival Respect záplavami do výšin pražské Ladronky a letos se tam k nadšení návštěvníků opět vrátil.

Koncert začal titulnou skladbou Megalithic Symphony: A-W-O-L-N-A-T-I-O-N, oznámil robotický hlas a bol predzvesťou veľkolepého zážitku.

Po první skladbě vypukl takový aplaus, že jsem se lekl. Zaskočeni byli i protagonisté, kteří s rozzářenými úsměvy lámali angličtinu.

První instrument vypadal jako tlusté střevo zavlečené za smyčec a hrající na srdeční sval. A kupodivu to tak i znělo.

Legenda a dějiny vedle sebe. Tak nějak by se dal popsat první výlet amerických Chrome do historického centra Prahy... Helios Creed.

Po minulom ročníku som s obavou čakala: Prídem do prázdneho Babylonu, odstojím si pár hodín pred pódiom a pôjdem domov...