Pokud máte slabost na ženské v kapelách, Delilahs pro vás budou něco jako guilty pleasure. Dvěma chlápkům na pódiu navzdory. Delilahs v Rock Café.

Savage Gold sbíralo osmičky a devítky, kde se dalo, a Tombs patří mezi zvučnější jména scény. Hora svalů jménem Mike Hill se opřel jednou nohou o odposlech a Tombs předvedli…

Pod svícnem je největší tma a přímo pod pódiem nedostanu to, co sound-inženýr zamýšlí. Stojím mnohem dál než před rokem v Záhřebu, zvuk je na hraně přebuzenosti a celou dobu…

Na kompostu Kayo Dot hnije nejhorší hudební dekáda dvacátého století. Tu a tam vyleze zvuk King Crimson, basa Simona Gallupa z The Cure nebo prvoplánový cajdák Michaela Boltona.

Ne nadarmo se o nich mluví jako o jednom z největších jmen z těch nejmenších, tedy alternativních, na letošní tuzemské scéně. A Awali to potvrzovali každou skladbou.

Indie disco, zvuk typický pro Digitalism, je mrtvý, stejně tak se slehla zem po new ravu, a z nostalgického večera se stala jenom další páteční party.

Bez jediného slova zahajují show a hází do davu pecku I Was a Teenage Anarchist jako kanystr benzínu na doutnající uhlí. Against Me! Me! Me!

Jazzoví fanoušci s gustem si pokyvující do rytmu Fly or Die od Pharella? Fly Or Die na kontrabas? U Bena Williamse vše možné.

Doufejme, že až se v květnu vrátí na místo činu se svojí druhou kapelu Torche, tak bude nasranější. Jak praví jedno staré turecké přísloví: hodný stoner, málo stoner.

Kuře zezadu zašpitá: "You can do one more." Klub je v eufórii a začíná se v něm rozléhat We Build Cathedrals...

Skřivánčí štěbetání, jak se dá přeložit název kapely, nečekejte, kdo stál příliš blízko pódia, tomu dují trubky v uších asi ještě dnes.

Kandinsky Effect dokazují, že to, co je v nahrávkách schováno pod pokličkou, vyjde na pódiu třikrát tučněji a rozhodně se nerozplyne jako pára nad hrncem.

Pár minut po skončení si Russian Circles sklízejí nástroje a vzápětí si dávají společnou fotku s Manon meurt. „To jsme my s nějakou americkou kapelou, co se chtěla vyfotit.“

KEN mode začínají pozdě, pár minut po deváté, takže Jesse jen zařve: "We're KEN mode from Canada!" a jede se... Ať už dvacet, nebo dvěstě lidí, všichni tři jsou nadšení,…

Dry the River připravili českému publiku zážitek, na který budou ještě dlouho vzpomínat. Futurum ovládla mimořádná atmosféra...

Baskytaru hladí jen jednou během celého setu a její zpěv není prakticky slyšet. Zvukaře to evidentně netrápí (asi taky únava), protože stojím před jeho pultem.

Výzva hlavních aktérů, že chtějí v sále vidět alespoň dva mosh pity, byla vyslyšena a během celé show se některému z dočasných ostrůvků nadšené retardace nevyhnul nikdo.

Početné hudební stádo z Mnichova hraje výhradně autorské kompozice kytaristky a vedoucí ansámblu v jedné osobě, charismatické Moniky Roscher.

Trochu znejistil jeho výrok, že rád plive a že kdo stojí v prvních řadách, tak to schytá, případně, že kdo chce, může otevřít pusu. Publikum reagovalo rozpačitě...

Takhle nabitý program by kopřivnické Mandale mohl závidět leckterý hudební velkoklub. Co jméno, to zásah do černého. A poslední březnová sobota nebyla výjimkou.