Metronomy jsou přesně ta kapela, u jejíž poslechu si řeknu: "Tak tohle, tohle bych jednou chtěla slyšet naživo." A pak?

Většina se dobře baví a fakt, že úroveň tvorby se rovná ranní stolici po „smažáku“ Ládi Hrušky, nikoho až tak netrápí. Kdo tady vládne klubové scéně?

Deset let od debutu Veneer přistál v Praze José González. Švédský písničkář, co vypadá jako Španěl a ještě k tomu hraje na španělku. Neprojížděl kolem náhodou...

Lone jako předzvěst nastávajícího úsvitu, pomalu se probouzejícími beaty vstříc dalšímu tanečnímu ránu. Rustie jako oslepující polední záře. Oči vypálené kompresí.

Otálení nebylo na místě, Acollective přidali jen kousek Simon, prodali pár desek a pospíchali na letiště chytit letadlo.

A to jste věděli, že Katarzia taky rapuje?! Narvaná Mandala a k tomu autorské „čtení“ z chystaného alba Beaty Bocek. Zprávy dobré a ještě lepší.

A protože jedna rána nestačí, Remek, kteří tehdy měli odehrát konečně první koncert, nakonec zahrát nemohli. Riziko kapel plných cyklistických nadšenců.

Už při vstupu do sálu bylo jisté, že půjde o nezapomenutelný večer. Dva mikrofony, zázemí Illustratosphery a do široka se vinoucí orchestřiště souzněly famózním způsobem.

Čekání se vyplatilo... Yann Tiersen do Prahy přivezl Tiny Feet a Infinity. Foukací klávesy znamenají jediné... La Dispute. Reakce jsou bouřlivé!

Do Brna se po více než dvou letech vrátil britský kytarista a skladatel Justin Lavash. V Praze žije už přes deset let a tam ho přece jen vidí častěji než…

Je fajn sledovat bezeslovnou komunikaci na pódiu, všímat si grimas a gest, nadšených výrazů. Vnímat, jak je těší hrát právě tuhle pasáž. A tuhle a tuhle.

Vylezli nejen skalní, ale taky stárnoucí známí, kteří byli naposledy na koncertu PSH v Uherském Hradišti před pěti lety. Co to znamená?

A tak se díky oslavné myšlence do Prahy toto legendární představení vrátilo. Linnea Happonen a Mayim Alpert nalili šálek čistého čaje garantované finské kvality.

V téměř posvátné atmosféře muž i žena naleznou svůj vnitřní prostor a každý na své straně stolu končí v objetí. Na bílé zdi pak ožije hra stínů...

Temná krása snů, které byste si chtěli nechat zdát a ze kterých se lze vzbudit jen se zatajeným dechem. Pětasedmdesát minut k neuvěření.

Kdo by to byl řekl, že se někdejší mladistvý delikvent, kterému lékaři předpovídali, že se vinou zhýralého životního stylu nedožije ani třicet let...

Aktuálnější jména světové scény se v posledních letech konečně přestala vyhýbat české dolině. To platí i o dvou mladých puškách elektronického bojiště.

Sestava kapel slibovala skvělý nářez s tahem na branku! Britové s sebou přitáhli tři zkérované žánrové souputníky z amerického kontinentu, což vyžadovala pořádnou dávku nadhledu.

Muzikanti jsou to ale šikovný. Co šikovný, jsou strašně dobrý a mají to v krvi; je vidět, že zrovna tahle hudba je pro ně denní drogou, bez které by nemohli…

Píše Radim: „Sedím v Potrvá a kluci už jsou tady. Dávají si cappuccino“. Už abych tam byl taky! Kanaďan Aidan Baker s Nadjou (nebo bez) neustále křižuje Evropu.