Respect festival slaví svou plnoletost nejnadupanějším programem v historii. Portugalsko, Sardínie, Afrika, Indie...na cestu kolem světa ve dvou dnech.

Mít ve dvaatřiceti nominaci na Grammy s každým projektem, ve kterém působíte, je slušné skóre. Cedric Watson a jeho kreolský klenot.

Z rockového festivalu se stává rocková verze matějské, což však konec konců není jev zas tak neobvyklý. Co na to Julian Casablancas a Bastille? Co Vlastík Plamínek?

I přesto kapela jede na plné obrátky, hrají na okraji pódia, do poslední kapky potu a sil. Teprve před koncem se přední řady lehce rozhýbou...

... dostavuje se pár chvil zoufalství, kdy se cítím jako sedmiletý skautík na prvním táboře, který má nutkání zavolat mamince, aby si pro něj přijela a odvezla ho domů.

Správnou festivalovou atmosféru dodal i stánek nového pražského bistra Hot God, který mění klasické párky v rohlíku na pokrm hodný sdílení na instagramu.

Vítejte ve světě bez okoukaných vystupujících a ziskuchtivých „profesionálních“ pořadatelů aneb jak parta budějovických studentů vrátila pojmu majáles ztracený smysl.

Shame on you, lidi. Válíte se na zahrádce a grilujete klobásy z Lidlu i ty svoje. Já mám roční dítě, náročný etapový stěhování včetně cesty vlakem za sebou, a přesto…

Industra je ve své současné podobě (zatím) menší než Vlněna nebo Zbrojovka, ale je jiná a hezká. Pragerův cider a mocné kari. Kapely, továrny.

Bezmála dvouhodinový set začíná v polovině připomínat výjevy z klipu Smells Like Teen Spirit, z roztančeného večírku se stává sauna... Beatsteaks v Lucerně.

Na akci lákaly plakáty, na kterých jsou Ryan James a Tomas Greenhalf v bílých košilích, a když si tomu pustíte jejich barevné nahrávky, docela to sedí. Sedí to všechno.

Byl ten cizí cápek na pódiu znakem buranství, nebo se chtěl dotknout svých myšlenek? Kdy je dovoleno jít k oltáři? Kikagaku Moyo znamená klesnout v kolenou.

Připočtěte nekompromisní kytary, intenzivní dávku často ironických textů i epileptické tanečky a dostanete alespoň rámcovou představu, co je to za bandu.

Hádám, že všichni, co píšou do Full Moonu, mají největší strach z toho, že budou jeho Rejžkem nebo Spáčilovou. Páteční vystoupení Foxygen byla ta nejhorší show, co jsem kdy viděla.

A ačkoliv celkový objem energie vyměněné mezi kapelou a publikem během vystoupení byl impozantní, ještě bych další půlhodinu snesl.

Skotská legenda vydržela na nohou celou show, její jen o málo mladší publikum, by to jistě zvládlo též. Nový zpěvák & staré pecky.

Konečně se v Čechách trojice z Indiany zastavila déle, než jen na hajzlíkovou pauzu na dálnici. Rohatá kytara, hořící valcha, úsměv bodrých mordýřů.

Ostatně velká rána pro přítomné muže (a ženy, které zajímají ženy) byl už jen její příchod na scénu v jakémsi gymnastickém trikotu s třásněmi, který toho od pasu dolů moc…

O White Hills se bude mluvit jako „o kapele z Jarmuschova filmu“, dokud nenatočí nějaký jiný, ve kterém se mihne jiná kapela. Vzhledem k jejich image extravagantních upírů...

... ale když se za jeho zády rozsvítil velkoplošný nápis Dälek, kolektivní vědomí v sále se jednomyslně shodlo, že s očekáváním inferna jsou tu všichni správně.