Roxy málem nepřežilo skotskou invazi Biffy Clyro

Skoro na den přesně se po třech letech vrátili do Prahy králové ostrovního rocku – Biffy Clyro. Tehdy těch pár našinců, co se vyskytlo v nijak zvlášť plném Lucerna Music Baru, mluvilo o stoprocentním koncertním zážitku. Mezitím proteklo v řekách mnoho vody a Skotové vydali téměř bezchybné a silné dvojalbum Opposites, s nímž se dostali mezi rockové velikány své doby. Nyní se fronta do vyprodaného Roxy táhla daleko od vchodu. Byl důvod. Biffy ukázali, že umí, a Praha se mohla těšit jednomu z nejlepších koncertních vystoupení roku.

Večer odpálili folk-rockoví kluci z Londýna Dry the River a dá se mluvit o vydařeném setu. I když nehrají tak divoce jako parta kolem Simona Neila, dokázali zaujmout a v publiku se dokonce našlo pár fanoušků, kteří při největším hitu No Rest zpívali s kapelou. Po půlhodinovém setu a stejně dlouhé přestavbě už všichni věděli, čí je čas. A prostor před podiem se začal hustě zalidňovat. Nejednoho ale překvapilo, když se z reproduktorů začala linout známá melodie hitu Sister Sledge We Are Family. Vše se uvedlo na pravou míru při prvních tónech kláves ze skladby Different People, kterou začíná i poslední deska, a na podium vstoupili tři do půl těla svlečení chlapíci. Biffy Clyro, které znáte z desek, jsou úplně jiná kapela, než ti, co se před nás ten večer postavili. Pokud někdo pochyboval o jejich ''rockerství'', koncert ho vyvedl z omylu.

Tahle banda nejsou žádní pozéři, nemají to zapotřebí. Vše, co vidíme na pódiu, je radost z hraní a vášeň pro hudbu doplněná koňským množstvím energie, takže celé vystoupení působilo autenticky a syrově. Nejen pozdrav procedil Simon mezi zuby, ale i pochvaly směřující k publiku za sbory doplňující už tak skvělé vokály. Upřímně, i mě zaskočila znalost českého publika většiny textů, v některých baladách to mělo velkou sílu. Právě unikátní spojení silných balad a neskutečných kytarových náloží dělá z Biffy Clyro právě to, čím jsou.

Setlist byl samozřejmě sestaven hlavně ze skladeb poslední řadové desky, ale nezapomnělo se ani na starší zářezy. A tak se Pražané dočkali hitů jako Many of Horror, That Golden Rule nebo Who's Got a Match. Nejvěrnější fanoušky potěšil krátký návrat do úplných počátků s písní 57, kde se naplno prokázal vokální talent ostatních členů kapely. Během posledních pár let si Biffy oblíbili předělávání svých písní do akustického provedení, malá vložka ''na španělku'' se nevyhnula ani Praze. Dvě skladby The Rain a Folding Stars se dočkaly věrného přijetí, akustický set by určitě neměl uniknout žádnému milovníkovi polonahých rockerů.

Po hodině a půl přišel obávaný a trošku pirátský (The Capitan) konec. Publikum se ale bez boje nedalo a skupina se taky nenechala dlouho prosit. Během tří přídavků jsme se dočkali absolutního vrcholu v podobě singlu Stingin' Bell a hlavně Mountains, ve které se Simon rozvášnil natolik, že došlo i na ničení kytary.

I když jsou Skoti zvyklí na mnohem větší pódia, předvedli dechberoucí show, za kterou by se nemusel stydět kdejaký matador. Praha ještě dlouho nezapomene. Teď už nám zbývá jen doufat, že Biffy Clyro dodrží slib a přijedou nás znovu nabít svou energií. Příště snad už ve větším.