Jan Starý | Články / Reporty | 28.10.2018
Vypovídá hudba, kterou člověk tvoří nebo poslouchá, o jeho povaze? Autor enormně minimalistické, smutné hudby William Basinski říká svou vizáží jasné „Ne“. Manýry rockové hvězdy si pěstuje dlouhodobě, na své vůbec první vystoupení v Praze se ale vyšvihne i na své poměry. Objem vlasů by mu mohl závidět i Kocour z Červeného trpaslíka, lesklostí a upjatostí oblečku se vyrovná glamrockovým idolům, k tomu mluvené intro jak od Arnoštka.
S prvním zvukem komedie přestává. Basinski spouští na své poměry syrové, hutné smyčky ve středech i basech. Přibývají další, další a další. Původní odstup se mění v naprostý ponor, smyčky namotávají vědomí a strhávají do zvuku na iracionální úrovni. Záhy nastupuje nesmírně pomalé decrescendo, rozpad, ve kterém je hudba stále subtilnější i melancholičtější. Povlovné cykly dokonale doplňují světla v desítkách modrých paprsků, které najíždějí do publika a při návratu jej táhnou s sebou. Bourají hranici mezi hledištěm a jevištěm, kde se fyzicky takřka nic neděje, a podporují dojem prostorovosti zvuku. Vlny jsou ve spojitosti s ambientem otřepanou metaforou, tady je ale příliv a odliv zvuku a světla takřka hmatatelný, principiálně stále stejný, reálně pokaždé trochu jiný.
Neustále se nenápadně přelévající koncert dospěje k druhému, muzikálnějšímu vzepětí v jakési hudbě sfér, která by byla ideální náhražkou klišovitých soundtracků k vesmírným cestám – Basinského zvuky zní často cize i po čtyřech dekádách ambientní historie. Krátký zvukový příval evokuje nekonečně pomalé odcházení, ve kterém je hudba tím krásnější, čím je nenápadnější. Smyčka praskání se ztišuje za hranici slyšitelnosti, vracíme se do reality. V ní milovník brutálních kontrastů a pouťových oblečků William Basinski rozdává vzdušné polibky.
William Basinski (us)
25. 10. 2018 Palác Akropolis, Praha
foto © Tomasz Tomasz
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.