Run the Jewels aka Vlci mezi jehňaty

El-P a Killer Mike. Dvojice, jejichž spolupráci by ještě před nedávnem čekal málokdo. Když se Mike předloni chystal nahrát R.A.P. Music, jedno z nejlepších rapových alb roku 2012, sám předpokládal obvyklý scénář obnášející spolupráci s několika blízkými producenty. Po prvním týdnu, který strávil ve studiu se současným parťákem, měl jasno: Tohle album bude produkovat jenom jeden člověk - El-P.

Svou vážnou a často politicky nekorektní tvář ukázali oba na svých posledních sólových deskách. Společný projekt Run the Jewels tak není snahou o vyjádření niterných pocitů či připoutání široké pozornosti. Run the Jewels je vítězné kolečko po úspěšném závodě, oslava inspirativní spolupráce a radosti z tvorby. Celou situaci dobře dokumentuje El-Pího prohlášení na Twitteru: „Changing the run the jewels album title to ,god literally made this album: quest for fire‘ just to compete.“ Prohlášení se vztahuje k titulu nových alb Kanye Westa a Jay-Z, Yeezus a Magna Carta...Holy Grail a jejich společné desce Watch the Throne. Tvrzení, které uchopeno patřičně ironicky naráží na naprostou neochotu s někým soutěžit a uměle se prosazovat.

El i Mike platí za interprety, u nichž není zřejmé, jestli sami sebe považují za poslední příčetné obyvatele Země nebo za duo schizofreniků. Na tuto otázku však nikdo odpověď nehledá. Dva interpreti na vrcholu tvořivosti přináší nekompromisní rýmy zarývající se bolestivě pod kůži konvence a alibismu. Přestože oproti sólovým počinům notně ubírají na politické angažovanosti a osobních zpovědích, kousavost neztrácejí. Obzvláště Mike se politické rovině nevyhne a například jeho part v DDFH (Do Dope, Fuck Hope) útočí na předsudky vůči černochům vrcholící v policejním násilím. Několik kousavých poznámek cílí i na Jay-Z a Kanye Westa pro přílišné následování komerčně úspěšných vzorců („Niggas wil perish in Paris, niggas is nothing but parrots“). To vše jsou ale pouze poznámky pod čarou. Poznámky, kterým se nemohou ubránit, ale které rovněž nehrají koncepční roli. I přes zdání a atmosférickou jednotu totiž nelze mluvit o koncepčním albu. Hlavní roli zaujímá inteligentní chvastounství, battle rýmy, útočící na stav společnosti, a oslava skvěle šlapající spolupráce. Většina sdělení je patřičně zakódována do množství popkulturních aluzí a při prvním poslechu do uší udeří hlavně nesmlouvavá bestialita Mikeova hlasu a Elova kulometná flow. Ta už nezná záchvěvy melancholie a teatrálnosti, jak byly ke slyšení na jeho první sólovce Fantastic Damage.

V produkční rovině ustoupily mnohovrstevnaté kompozice, aby uvolnily prostor jednodušším beatům na svižně šlapajících kopácích. Přes ně El přehrává kytarové riffy a synťákové plochy. Tu a tam atmosféru umocní neobvyklé zvuky jako například delfíní křik, které přes svůj omezený výskyt zaujímají ve struktuře pevné místo.

Fajnšmekry potěší akvizice Prince Paula jako Chest Rockwella, jeho slizkého alter-ega z desek Handsome Boy Modelling School, pod kterými je podepsán spolu s Danem „Automatorem“ Nakamurou. Nakonec snad zamrzí jedině třiatřiceti minutová stopáž, která navnadí, ale zcela nenasytí. Deska nemá žádné ambice, ale právě v tom je její síla, dovoluje hlavním protagonistům tematicky odlehčit a poskytuje prostor pro exhibici jejich schopností a nadšení. Zároveň ale neztrácí ochotu k sebeparodii a kritický osten.