Se slabými vokály na horizont (Bring Me the Horizon)

Zatímco ve velkém sálu kodaňského koncertního domu VEGA si už část návštěvníků užívala mosh pit s předkapelou Beartooth, já trčel před vchodem v téměř stometrové frontě. Bezpečnostní kontroly před vyprodaným koncertem trvaly déle než pořadateli vyhrazenou půl hodinu a do předních řad publika jsem se dostal až během setu Pvris. Hráli Fire, takže zmeškaná jen třetina setu. Publikum vůbec nevypadalo, že by se měl konat metalcorový koncert, a tak jsem měl strach, co se stane, jestli se slečna s namalovanými myšími fousky zaplete mezi tvrdší jádro. Pvris, v čele s velice sympatickou Lyndsey Gunnulfsen, skvěle kontrastovali se syrovostí Beartooth a kombinace předkapel vcelku vystihla místo, kde se Bring Me the Horizon právě nacházejí. Během posledních dvou písniček St. Patrick a My House se sice ukázalo, že rodačka z Bostonu se ještě musí trochu vyzpívat, ale publiku to nevadilo a začalo se skákat. Pvris sklidili zasloužený aplaus.

Na aktuální desce That's the Spirit se Bring Me the Horizon představili v novém světle - méně řevu a jemnější vokály na míru šité frontmanovi Oliveru Sykesovi, u něhož ani nejzarytější fanoušci nemohou říct, že jeho scream zní stejně jako dříve. Tour tak dorazila na vlně očekávání. Když se naplněnou halou začaly ozývat první tóny úvodní skladby nové nahrávky, následoval nadšený jásot dívčí části publika. Bohužel Doomed dostála svému jménu, a když Sykes nezvládl čistě zazpívat ani refrén pomalé úvodní písničky, obával jsem se zbytku večera. Naštěstí fanoušci BMTH rádi zpívají a instrumentální část kapela zvládla znamenitě. Co ještě fanoušci britské metalcorové skupiny rádi dělají, to jsou mosh pity. Takže jakmile celý sál začal skandovat motto singlu Happy Song, otočil jsem se, vzdal místo ve třetí řadě a hledal nejbližší kruh.

A zatímco jsem do sebe nechal narážet třicet moshujících těl, všichni jsme křičeli z plných plic a pomáhali vytvářet kompletní vokální zážitek. Olli Sykes sice může mít problém dotáhnout ukřičené zpěvy, ale co zvládá bez problémů, je hecování publika. Před hitem z předloňské desky Sempiternal, nazvaným Go to Hell, for Heaven's Sake, jsme začali běhat dokola, ale slova Sykesovi došla hned před začátkem následující The House of Wolves, kdy kapele na dvě minuty vypadla elektronika. V tom momentu jako by umřelo i publikum a byl slyšet občasný pískot, což se dalo napravit jedině zoufalým pokusem o skandování textu intra Happy Song. Vyprodaná VEGA mě v tom nenechala a po minutovém hláskování se nám dostalo poděkování a pokračovalo se dál. Jako vždy zazněla nejstarší momentálně hraná skladba Chelsea Smile a poté přišel vrchol večera. "This song is called Throne." A jediné, co vím dál, je, že mosh pit byl tak nadšený, že sedm lidí skončilo na zemi. Do refrénu jsme všichni byli zpět na nohou a dávali zabrat hlasivkám. Následovala neutuchající party s True Friends, Sleepwalking, Shadow Moses a dokonalou Can You Feel My Heart. Před odchodem z pódia zazněl Antivist a po bouřlivém potlesku se kapela vrátila s druhou písničkou starší než dva roky. Blessed With a Curse sice byla na pomalejší notu, než bylo publikum naladěné po zuřivém tónu Antivist, ale perfektně na ni navázal největší stadiónový singl chlapců ze Sheffieldu - Drown. S namoženinami a modřinami se nám všem krásně zpívalo "Who will fix me now?", z davu jsme vynesli několik crowdsurferů a za potlesku se rozešli směrem k šatnám.

Koncerty Bring Me the Horizon nejsou o tom, že se jdete kochat parádním hudebním výkonem. Když ale přijdete s očekáváním, že se sami stanete zpěváky a skákajícími panáky v jednom, užijete si koncert naplno. Setlist se blížil dokonalosti, a kdyby nebylo zaváhání organizátorů při plánování večera, mohl to být pětihvězdičkový večer. Protože vokály nevokály, Bring Me the Horizon jsou kapela, kterou stojí za to zažít. Do Dánska se vrátí v létě na Roskilde Festival a kamarádi z kodaňského mosh pitu se tak budou moci shledat znovu.