Šejkr #120: Bilance

Konec roku. Čas žebříčků, ohlížení, hodnocení i bilancí. Takhle byl koncipován minulý díl Šejkru i toto závěrečné letošní vysílání, můžeme tomu říkat shrnutí nebo best of, v podstatě jde o výběr toho, co už zde zaznělo. Plus nějaké novinky, na konci roku toho stejně moc nevychází, moc se toho neděje. Tedy v hudbě. Veškeré rámce roku 2023 se během čtvrtečního odpoledne 21. prosince změnily.

„Nesouhlasím s názorem, že zlo je beze jména. To není pravda. Zlo může být váš soused, může to být i váš bratr, kdokoli – a je důležité popsat jeho příběh,“ říká v zajímavém rozhovoru norská novinářka Åsne Seierstad, autorka knihy Jeden z nás, v níž popsala příběh masového vraha Anderse Breivika. Právě na něj jsem si během posledních pár dní několikrát vzpomněl, respektive nikoli na něj, ale na pocity ze sledování snímku Utøya, 22. července, který jeho řádění na stejnojmenném ostrově popisuje. Kino v Karlových Varech praskalo ve švech, během projekce a ani po ní nepadlo ani slovo. Byl to divný pocit, člověk si připadal jako voyer a zároveň trochu privilegovaně. Jako by sledoval něco, čemu nemůže uvěřit, co se mu nemůže nikdy přihodit. A co díky tomu nikdy nepochopí.

Detaily onoho dne se budou u každého z nás lišit, společným jmenovatelem bude, jak se vše pár minut po třetí hodině změnilo. Původně šlo o jeden z posledních hektických dnů letošního roku. Do tiskárny jsme v ten den posílali lednové číslo Full Moonu, kvůli drobnému zdržení jsem posouval čas domluveného vánočního oběda s děvčaty z kanclu, na kterém jsme se chtěli rozloučit, zastavit se na chvíli. Najíst se. Ještě jsme si libovali, že se konečně ve Vršovicích otevřela slušná restaurace, že bude kam chodit. Někdy po půl čtvrté jsme se vraceli do kanclu, když začaly přicházet zprávy. Pak už se moc práce neodehrálo, večer jsem se přemluvil k (dávno naplánované) návštěvě koncertu Kataríny Málikové. Hlavně nebýt doma sám. V Čítárně bylo celkem plno, atmosféra někde mezi komorní, pospolitou a trochu... nepatřičnou. Jako bychom tu neměli být. Možná to tak i bylo. Jenže... univerzální recepty neexistují.

„Ve škole nás nabádali, abychom s lidmi, kteří nevypadají jako my, nenavazovali kontakt.“ Pamatuji si, že nám říkali něco podobného. Jenže co když ti nejdivnější vypadají jako my? Knihu Ley Ypi Svobodná čtu celé věky, vybavuji si úvodník Erika Taberyho, ve kterém psal, že se nemůže soustředit na čtení, protože jeho mysl zaměstnává válka na Ukrajině. Momentálně to mám se čtením podobně. Otevřu knihu, projdu jednu dvě stránky a přistihnu se, že myslím úplně na něco jiného. Na něco, co jsem nemohl ovlivnit, na něco, co jsem nemohl udělat. Vánoční pauza trauma překryla bezpečnou hřejivou dekou, možná to nejtěžší teprve přijde. Bilance roku 2023 už nikdy nebude stejná, ale to neznamená, že to takhle bude navždy. Nebude. Každému bude ale trvat jinou dobu, než si to uvědomí. S tím se nedá nic dělat. I když pro začátek něco možná přece... rachejtle a ohňostroje byly vždycky hovadiny, letos už jejich aplikace hraničí nejen se zdravým rozumem, ale i s obyčejnou slušností. Vážně se potřebujeme ohlížet po tom, když to někde bouchne?

Dneska večer na Radiu 1 bilančně, s trochou nového koření. Přijdou třeba Whyohwhy, Aunty Rayzor, Pedro Ricardo, Alabama 3, Genesis Owusu nebo Nídia. A Berlin „poor but sexy“ Manson taky. Desire Path(s).