Šejkr #73: „What the hammer, what the chain... “

Už dlouho říkám, že nechci dělat žádné další koncerty. Časy se Scrape Soundem byly skvělé, trvaly dlouho a je nejvyšší čas předat žezlo. A myslím to vážně. Jednoduše nestíháme. Jenže jak to tak bývá, řečí je spousta a pak se ozvou kamarádi. Na večer s Daniellou dePicciotto a Alexanderem Hackem jsem se ale těšil, i když času není nazbyt. Nakonec to bylo skvělé, tradičně příjemné a navíc vyprodáno. Jen to načasování, půl večera jsme se bavili o Ukrajině, zbytek o Markovi. Jak taky jinak.

„I seemed to hear the whispered cry, ,The horror! The horror!ʻ“ Ve chvíli, kdy tenhle text horečnatě a se strašným zpožděním dopisuji, přichází email od Grzegorze z Trupa Trupa. Není v něm nic jiného než tahle citace z Conradova Srdce temnoty. Jenže co taky říkat jiného? Upřímně jsem chvíli přemýšlel, zda vůbec Šejkr tentokrát vydávat, ale nakonec... konceptu je třeba se držet. Co jiného se dá dělat, než se alespoň pokusit pokračovat v práci, v činnosti? Ve skutečnosti nic. Ty zprávy jsou tak nemyslitelné, že se o nich nedá přemýšlet. Na Aktuálně píšou, že nás „zradila naše západní představivost“, což je až bolavě trefné. Samozřejmě, že jsme všichni pohodlní, zvyklí na komfort, určitou úroveň. To by asi nevadilo, pokud se to vyloženě nepřehání, jenže jak pak podobným věcem čelit? Jak o nich vůbec uvažovat, když si je nedokážeme ani představit?

Snažil jsem se tomu bránit, ale nešlo to. Od úterního večera si Marka Lanegana pouštím vlastně neustále. Jasně, jsou tu nějaké nové desky, musel jsem sestavit, respektive přestavět tracklist dnešního Šejkru, co si budeme, ale... jednou za pár desítek minut ta potřeba přijde a lovím v knihovně věci, které jsem dlouho neslyšel. Tenhle odchod bolí strašně, nejen vzhledem k jeho hudbě, ale i proto, že jsem měl to štěstí potkat se s ním hned několikrát osobně, mluvit s ním. Mark Lanegan je jedno ze jmen, na kterém jsme se ve Scrape Soundu shodli bezezbytku, je na čase pustit definitivně z hlavy jeden z našich neuskutečněných plánů (kupodivu jich zbylo docela málo). Celé to byl Ondřejův nápad, chtěli jsme vydat u Sub Popu poctu Mejlovi Hlavsovi v podání amerických muzikantů. Ondřej to domlouval s Markem Armem z Mudhoney, který se měl pochopitelně účastnit. Další nechme stranou, jde o Marka Lanegana. Ten měl zpívat Blakeova Tygra, pamatujete: „What the hammer? what the chain, In what furnace was thy brain?“ To už nedopadne.

S Daniellou a Alexanderem se bavíme i o tom, jak v době války budou lidé reagovat. Nemyslím státnicky, spíš v rámci společnosti, obyčejně. Čtu jim nahlas jeden z hrdě národoveckých tweetů, který posílá všechny Rusy okamžitě domů. „Bez výjimek,“ říká dokonce ten zmetek. Dělá se mi z toho špatně. Vzpomenu si u toho na Mášu, která si ve středu zaslouženě odnesla Vinylu – píše česky líp než já –, i na Marii, která k nám nastoupila nedávno. Vůbec bych se nedivil, kdyby se podobně nechutné nálady měly rozšiřovat. Fuj. Taky z těchhle důvodů je nutné pokračovat v práci, v drobných každodenních úkonech, radostech i problémech. V životě. Jinak se všichni zblázníme. Grey goes Black, zpíval Mark Lanegan. A měl pravdu.

So insect I'm in amber
Days go by please don’t forget
Uneven, so enamored
Days go by remember that.

Dneska večer pochopitelně s Laneganem, ale nebojte, žádná tryzna to nebude. Přijdou taky Srnka, Sinead O’Brian, Lingua Franqa, Anika nebo Nina Kohout. A po letech i Devastations.